Článek č. 1 • Bolihutuo

25.9.2017 • ostrov  Sulawesi, země Indonésie

Bolihutuo<b></

Už jsme v Marise druhou noc. Ranní modlitba muezína nás dnes nevzbudila. Po snídani v hotelovém bufetu si necháváme zavolat z recepce sdílené taxi. Přijíždí obyčejný sedan. Projíždíme postranní uličky Marisy a nabíráme další 3 lidi, nakonec se mění i řidič. Vyrážíme z města na východ. 35 kilometrů po Trans Sulawesi Highway zvládáme asi za tři čtvrtě hodiny. Tato silnice místní nejvyšší třídy má parametry naší okresky. Je na ní i několik krátkých čtyřproudých úseků kvalit naší dálnice. Po několika stovkách metrů ale euforie skončí, silnice se zúží a zase začne kopírovat členité pobřeží nebo terén.

Bolihutuo, Trans Sulawesi Highway

Rychlost na místních komunikacích je na evropské poměry nízká. To bývá pro mnoho cestovatelů nečekaná komplikace a jsou nuceni měnit plány. Alternativou je letecká přeprava, např. mezi městy Manado a Gorontalo nás stála letenka 3 hodiny před odletem 626 tisíc rupií (cca 1.030 Kč v září 2017). Let trvá 50 minut, oproti asi 10-12 hodinám pozemní přepravy.

Taxikář nás dováží po pobřežní dlážděné cestě až k chatám. Zřejmě tady nikdy nebyl, musí se ptát místních. Četné borovice a palmy vytváří romantickou atmosféru rekreační oázy. Všude se zametá a hned pálí spadané větvičky a listí. Nikde ale žádní korzující rekreanti, ani v moři se nikdo nekoupe. Přenášíme batohy na terasu jedné z chat. Terka hlídá, já se v kouři pěšky vracím k recepci, kde mě nadšeně obklopuje několik lidí. Odpovědný pracovník všechny náležitosti svědomitě zapisuje do Návštěvní knihy a platím poplatek za jednu noc. Na skůtru mě se svazkem klíčů veze zpět k chatám. Jsou tady čtyři. Nakonec vybíráme tu označenou písmenem D, oproti A vypadá vybavení lépe, ale je zjevné že několik týdnů v chatách nikdo nebyl. Sprcha tady není, jen sud se studenou vodou a naběračka. Klimatizace naštěstí funguje. Vyháníme z ložnice dvě žáby, z koupelny švába, a jdeme obhlídnout vesničku. V zatáčce u hlavní silnice je malý obchůdek s jídelnou. Více méně se nám věnuje nejstarší dcera Ayu, která právě přišla ze školy v uniformě a s hidžábem na hlavě. Obsluhuje nás pak už v teplákách a tričku. Po obědě za ní přišly spolužačky, také už v domácím oblečení. Mám podezření, že jim napsala sms, ať se na nás přijdou podívat. 🙂 Dlouho si s námi dělají selfíčka a vyzvídají naše profily na sociálních sítích, kde hned vše sdílejí. Na tuto posedlost místních jsme si již zvykli.

Bolihutuo, pozůstatky po zábavních atrakcíchPo polední siestě přišel čas smočit těla ve slané vodě. Procházíme po cestě dál od vesničky, podle areálu vodního parku. Koukáme na něj ale jen přes plot a přes zamčenou bránu. Delší dobu už je zavřený. Nedostatečná údržba zavinila poškození některých zařízení, vodovodních potrubí a ucpání filtrů. Návštěvníci museli být také prý neustále poučováni, že na tobogány se smí jen v plavkách, ne v běžném oblečení, džínách a podobně. Provincie Gorontalo je muslimská, zejména ženy si tedy vodních atrakcí zřejmě moc neužily. Kromě samotné zábavní části s tobogány a skluzavkami se v areálu nachází i prodejny, konferenční sál, veřejné WC na pláži a další příslušenství. Vše stálo 14 miliard rupií (přes 25 milionů Kč) + další 2 miliardy rupií za oplocení. Míjíme rezavějící šlapadla tvaru mořských koníků vynesená na břeh, v moři je potopená a poničená loďka s vesly. Chodníky a okolí vyhlídkových věží zarůstá zelení, a beton se kvůli neobnovování nátěrů rozpadá. Smutný pohled na chátrající vizi místních politiků. Nezbývá než jen doufat, že plány stavět další resorty a hotely už se nenaplní a pohodová vesnička s pěknou pláží nezaroste betonem.

Bolihutuo, pozůstatky po zábavních atrakcích
Bolihutuo, Ayu s kamarádkami