Thajsko /

Ayutthaya – Chiang Mai – Doi Inthanon – Pai – Chiang Rai – Sukhothai – Phimai – Khao Yai – Ko Chang – Bangkok

13. 11. – 12. 12. 2002

13. listopadu 2002
V 18:05 opouštíme Airbusem A320 Prahu směr Londýn. Sedím na pravé straně, mezi Jirkou a jedním horolezcem, který letí také do Thajska. Je jich po letadle rozesetá celá parta, studenti VŠ. Zaujal mě hlavně jejich plán. Z letiště v Bangkoku jet vlakem hned na sever, do Ayutthayi, a nekomplikovat si život dopravou a sháněním noclehu ve večerním Bangkoku. Za 2:15 přistáváme na London Heathrow. Dvě a půl hodiny couráme neuvěřitelně dlouhou letištní halou plnou duty free shopů. Ve 22:00 místního času opouštíme klokaním Boeingem 747 Evropu. Sedím u okna na pravé straně, za křídlem, vedle dvou homosexuálů z Dánska, kteří letí až do Austrálie na zatmění Slunce. Přede mnou neustále pláče malá holčička, sympatická maminka ji utěšuje, ale není to nic platné, čeká mě 9.596 km, přes 11 hodin letu, v tomhle asi neusnu…

14. listopadu 2002 (2545 dle místního buddhistického kalendáře)
Je 16:10 místního času, přistáváme na mezinárodním letišti Don Muang V Bangkoku. Odbavení u imigračních úředníků probíhá nad očekávání rychle a bez problémů. Zavazadla máme v pořádku, tak ještě směnit v automatu doláče za bahty (1 $ (30,423 Kč) = 42,52 B), převléknout se do něčeho lehčího a už hledáme východ. Hned ve dveřích dostáváme každý ránu od toho tropického vzduchu. Je tady jak v prádelně. Po mostíku přes 6 proudou silnici je to na vlakové nádraží asi 80 metrů. Návrh cesty do Ayutthayi jsem oznámil už v Londýně, teď byl definitivně schválen. Hlídám bágly, kluci jdou koupit vodu (0.5l za 8 B). Po občerstvení sháníme lístky, s angličinou moc neuspíváme, při třetím pokusu o vysvětlení kupujeme v 18:04 lístky do vlaku 3. třídy za 11 B, který měl jet v 18:02. Za pár minut nasedáme do 2. vozu za lokomotivu, všechna okna otevřena, nikdo nikde, asi kvůli tomu hluku z diesel lokomotivy. Řveme na sebe abychom se slyšeli. Za chvíli je tu usměvavý průvodčí, ověřujeme si v kolik hodin tam budeme. V sedm se vydáváme s plnou polní do temných ulic Ayutthayi. Jeden z mnoha neodbytných tuk-tukářů nás nakonec ukecal, nechali jsme se odvézt do volného guest housu, za 50 B (postupem času jsme dost smlouvali, jsou to mrchy). Celkem jednoduché ubytování, skříň, dvoulůžko, sprchový kout, záchod. Hlad a zvědavost nás vyhání do ulic. Na dveřích pokoje je navíc ještě petlička, vlastní visací FABka to jistí, budeme klidnější. Z internetové kavárny píšeme první zprávy domů. Je klimatizovaná, jako všechny obchody, ze začátku je nám trochu zima, pak si zvykáme, ale při východu na ulici je to zase rána. V pouličním stánku zkoušíme první jídlo. Obsluha se na nás bezradně usmívá, nevíme co si dát a jak to říct, anglicky neumějí, asi 12 letá dcerka se školními znalostmi se nás ujímá. Popisujeme co bychom rádi, vodu si necháváme přinést balenou, i když je už nějaká na stolku v konvičce, pamatujeme na varování nepít rozlévanou vodu. V přinesených sklenicích je už led, je nám trapné ho vysypávat na zem, piju jako první, jídlo je moc dobré, no, ráno uvidíme …

15. listopadu 2002
Klidná noc, Jirka spal na rezervní matraci na zemi, já s Davidem na dvoulůžku, potíme se jak „vrata vod chlíva“, ale žaludky jsou OK, jídlo ze stánků získává důvěru! Větrák u stropu byl zapnutý celou noc, sice jsem moc nevěřil tomu, že někam neuletí. Byl totiž ke stropu přilepen izolačkou, ale uvítal jsem jeho průvan. Pěšky, s celou bagáží obcházíme nejznámější památky: Wat Ratburana (postaven 1424), Wat Phra Sri Sanphet (1448). Při odpoledním návratu k nádraží se patnáct metrů za námi zhovadile trefilo černé volvo do stánku, u kterého jsme ještě před chvílí stáli, naštěstí ke zranění nedošlo, živobytí domorodkyně napadrť, a ten hulvát jel dál. Nestačili jsme se divit solidaritě spoluobčanů. Šokovaná stánkařka se na nic nezmohla, jen začala sbírat svůj skromný majetek. Sousedé začali žhavit vysílačky a mobily, z dalšího tržiště o 200 metrů dál bylo vidět kanonádu na nahlášené auto kamením a vším možným co bylo po ruce. Jak to nakonec všecho dopadlo už se asi nikdy nedovíme, a zda bylo vůbec něco nahlášeno policii, každopádně měl auto pěkně zřízené, možná že si ho trhovci později stejně našli … Na nádraží kupujeme místenky na rychlík do severothajského Chiang Mai za 151 B, necháváme bágly ve skladu a jdeme do nádražní restaurace. Dávám si nudlovou polévku s kuřecím masem, dostávám k ní hůlky! Je výborná, lžičku na nabrání vývaru po chvíli nacházím za miskou. 🙂 V blízkých obchodech nakupujeme ještě jídlo a pití na cestu, čeká nás skoro 13 hodin jízdy. Vlak je úplně plný, jel přes Bangkok až z jihu Thajska. Na našich místech sedí nějaké ženy, ale po spatření našich místenek se hned zvedají. Není to moc gentlemanské, ale místenka je místenka. Za pár hodin máme zadky už dřevěné. Lidi jsou v pohodě, je tady klid, vlakem neustále procházejí prodavači jídla a pití. Zkoušíme sojové výhonky s rýžovými nudlemi a kousíčky masa zabalené v banánovém listu, pikantní (10 B), opečenou nohu nějakého zvířátka na sladký způsob (10 B).

16. listopadu 2002
Nevyspaní a rozlámaní dorážíme za svítání do Chiang Mai, je příjemně chladno. Taxikáře a tuk-tukáře u nádraží razantně odmítáme, podle mapky v průvodci hledáme pěšmo levné ubytování. Zkoušíme to v Eagle House, mají volný pokoj (360 B/noc pro tři), ale až za hodinku. Zatím si dáváme jídlo. Po dvou a půl hodině nám oznamují, že mají pro nás rezervována místa v jejich pobočce v centru města. Cestou zkoušíme štěstí v Lek House, bereme dvoulůžák za 250 B na 2 noci pro všechny, super cena. Asi to bude tím, že je tu jen turecký záchod a ze sprchy nad námi nám teče až do pokoje. Zmáhá nás únava, chvíli spíme, zvědavost nás zase vyhání do ulic. Teda hlavně mě. Chiang Mai na mě působí jako klidné ale živé město, je tady dost turistů z celého světa. Zkoušíme další jídla v krámku pod přístřeškem (dále „ta naše“), zažíváme první tropický deštík, přeháňka, ale vydatná, ulice jsou hned plné vody, ale jsme pod střechou, mezi plastovými stolky a židličkami je v okamžiku namačkáno mnoho lidí z ulice. Jirka zjistil jak (ne-)chutná opravdové chilli, a David zázvor. Náladu si jdeme spravit do Night Bazaar – obrovské a nádherné tržiště pod střechou, plné krásných výrobků, vůní a barev. Přestáváme vnímat čas, do postele se dostáváme až v 2:30.

17. listopadu 2002
Vedro je už od samého rána, vstávám v 8:30. Po snídani v té naši obcházíme nejzajímavější památky: Wat Bupparam, Wat Phra Singh – tady se dává David do řeči s nějakým učitelem, ten nám nakonec shání tuk-tuk za 30 B na hodinu. Klučina je slušný, až nesmělý a bojácný, zavezl nás k Chrámu šťastného Buddhy. Než jsme si ho obešli, zjistil, že má píchlou pneu a už pro nás pilně shání za sebe náhradu za stejnou cenu. Nabízíme mu peníze alespoň za ten kousek svezení, nechce nic, ale nakonec si 10 B s díky bere. Všímám si, že má na pravé ruce vedle palce ještě jeden prst, sice zakrnělý, ale prst to byl. 🙂 Po objetí trhů, prohlídce výrobny proutěno-papírových deštníků a zdobení drobných předmětů (spony do vlasů, dózy, vázy…) v části Borsang, jsme se nechali zavézt zpět do města, k trhu Warorot. Dali jsme našemu řidiči 50 B, jezdil s námi asi 2 hodiny, a docela daleko, byl spokojený. Tržnice byla hlavně na jídlo a oblečení, suvenýry pro turisty tam neměli. Příjemná změna, nakupovali tam většinou domorodci, opravdový trh – spousty druhů zeleniny, ovoce, pečiva atd., oblečení ale podobné jako u nás na tržnicích. 🙂 Nakoupené věci neseme do našeho dočasného domova, jdeme ale hned na večeři do té naši. K vedlejšímu stolu si sedají 4 chlapi, jak se během chvíle dovídáme, jsou z Bangkoku a na dovolené, bydlí v blízkém hotelu. Zajímají se o naše cestování, tak si povídáme. Když odešli, oslovil nás dobrou angličtinou vysoký běloch. Prý nás slyšel, že chceme v nejbližších dnech do národního parku Doi Inthanon. Rád by tam jel také, autem. Je z Nového Zélandu, takže je zvyklý jezdit vlevo. Domlouváme se na zítřek, v 8:00 tady, hustým deštěm běžíme domů a jdeme spát.

18. listopadu 2002
V 7:00 vstáváme a v 8:00 už nervózně vyhlížíme Novozélanďana, po čtvrthodině se rozhodujeme jít na autobus. Jsme sbalení na celodenní výlet do hor, a nechceme zbytečně ztratit den. V ulicích je mokro, ještě slabě prší, v noci to bylo hoší. Víme, že naším směrem jezdí autobusy od jižní brány – Chiang Mai Gate, spěcháme, abychom stihli co nejbližší spoj. Máme štěstí, stačilo zamávat, a právě odjíždějící bus ještě přibrzdil, tlačíme se s plnou polní dovnitř. Stručně se ptám „Chom Thong?“, řidič přikyvuje, každý si sedáme na jednu „dvojku“, místa pro nohy tady moc není. Za městem prochází busem prodavač lístků, každý to máme za 23 B. Za okny pozorujeme následky nočního lijáku, některé silnice jsou uzavřeny, některé čtvrti pod vodou, zase tak málo asi nepršelo. Na Chom Thong nás upozorňují spolucestující, vystupujeme, a podle průvodce zjišťujeme, že odbočka do NP je 2 km zpět. Cestou se zastavujeme v garážové vývařovně na obídek. Tentokrát necháváme rozlévanou vodu s ledem netknutou na stole, jistota je jistota, kupujeme balenou. Po 5 kilometrech, u odbočky k vodopádu Mae Ya, začínáme stopovat, zastavuje pick up, zde velmi časté vozidlo. Cestou platíme 200 B vstupné do parku, místní co nás vezou nic. Mae Ya – nejvyšší thajský vodopád, 280 metrů vysoký, 30 kaskád. Na WC u parkoviště se setkávám s naším řidičem, anglicky neumí, ale naznačuje mi, že jestli chceme odvézt zase zpátky, že za pár minut odjíždějí. Velmi dobrá zpráva, chtěli jsme u výjezdu z parkoviště stopovat, ale moc návštěvníků tady nebylo. Necháváme se vysadit zase na křižovatce, s plánem pokračovat dál do nitra národního parku. David přiznává, že mu není dobře, nakonec nás přemlouvá, že se vrátí do Chiang Mai sám, ať zůstaneme. S Jirkou jdeme na stopa směrem k nejznámějšímu vodopádu parku, Mae Klang. Staví nám mnich, jeho závozník nás kasíruje o 50 B. Vodopád nic moc, proti proudu jdeme až k návštevnickému centru u silnice, stopujeme mladíka v Suzuki Vitara, chceme zjistit co znamená „Eko ubytování“, řidič se nám divil kde že to chceme vysadit. Od silnice jdeme 2 km pěšky do Ban Mae Klang (ban = vesnice), nabízejí nám dřevenou chatku se slaměnou podestýlkou, nějaké deky, a vodu pouze v potoce, to vše ‚jen‘ za 500 B na osobu. Tak to ne, vracíme se na silnici. Na korbu pickupu nás berou starší manželé, necháváme si zastavit u ústředí stážců parku, půjčujeme si stan (150 B) a deky (3 x 20 B). Po postavení v nedalekém kempu jdeme ještě do samoobsluhy, ochutnáváme také 2dcl lahvičku vína z karamboly (40 B), nakyslé, ale jde to.

19. listopadu 2002
Kolem sedmé nás probouzí sousedovic autorádio. Udobřují si nás pozváním na snídaňový piknik – opečený toast s pomerančovou marmeládou a káva. Z kempu je nádherný výhled na vodopády Siri Phum. V restauraci se dorážíme hustou polévkou, stopujeme směrem dále do parku, mladí manželé s ‚jeho‘ rodiči, mají po zbytek dne stejné úmysly jako my, nejprve zastavujeme u Twin Chedi (věže ze 60. let 20. století postavené na počest krále a jeho ženy), pak pod vrcholem nejvyšší hory Thajska Doi Inthanon (2.565 m) – stálezelený horský les, rezervace ptactva. Odtud už nonstop do Chiang Mai. Tady pomalu začíná druhý ze tří večerů slavností Loi Krathong (po severothajsku Yi Peng). Postupně vídíme v ulicích thai box zápas, slavnostní průvod, saa lanterns (vypouštění létajících luceren pro štěstí), ohňostroje, dáváme si smaženou banánovou omeletu (20 B, sladké ale výborné), později ještě večeři a Chang beer. David ještě není úplně OK, takže tady ještě pár dní budeme.

20. listopadu 2002
S Jirkou couráme městem, Wat Pa Pao, památník tří králů, píšeme pohledy, večer se aktivně účastníme slavnostního průvodu, já fotím a Jirka filmuje ty krásné kostýmy a účastnice veselí. Za vydatné pomoci Chang Beer (0,64 l za 37 B) a Singha Beer (0,63 l za 39 B) se udržujeme při vědomí až do časných ranních hodin.

21. listopadu 2002
Vyspáváme až do pozdního odpoledne. Davidovi je lépe, zítra už pojedeme dále. Večer ještě s Jirkou obcházíme trh Warorot a Night Bazaar. Na jídlo moc chuť nemáme, doma si jen vaříme instantní česnečku z Vitany a jdeme spát.

22. listopadu 2002
Snídani si dáváme v našem hostelu. Pod pražícím sluncem vyrážíme pěšky k autobusáku Arcade, cestou nás tuk-tukář přesvedčuje, že je to daleko. Bereme si ho, měl kupodivu pravdu, a moc nás to nestálo (30 B). Bus do Pai má jet až za 2 hodiny. Pai je malé pohodové městečko severozápaně od Chiang Mai, asi 30 km od Barmských hranic. Vyjíždíme až s 20 minutovým zpožděním, malým autobuskem, zavazadla na střeše. Po 50 km zastavujeme, a přerovnávají se, řidič zřejmě cítil, že nejsme ideálně vyvážení. To ještě netušíme, že dalších 84 km projedeme asi tisíc zatáček, některé i nad hlubokými srázy. V Pai chvíli marně hledáme ubytování. Oslovuje nás parta mladých bělochů, jesli chceme pěkné a levné ubytování, ať jdeme s nimi. Jsou vysmátí a mokří, byli jezdit na duších na řece. Zavedli nás až do kempu z bambusových chatiček Yawning Field, šéfuje tady tomu věčně vysmátá Ming. Asi tady na něčem frčej… 😉 Úroveň a ceny nám vyhovují.

23. listopadu 2002
Mlhavé ráno, Ming nás zve na snídani: Ananas, banány, passion fruit s medem a zelený čaj. Dorážíme se ještě v restauraci u busové zastávky. Vydáváme se pěšky k vodopádu Mo Pang, 13 km pořád do kopce zvládáme za 3 a 1/2 hod. Cestou vidíme letící vrtulník, pak slyšíme střelbu. Zpátky bereme stop, nákupy a večeře, večer sedíme u ohně s Davidem z Kanady, Andym a Yvonne z Rakouska, Katie z Německa, dvěma veselými Japonci a jedním Thajcem. Ptáme se na tu střelbu co jsme slyšeli. Je to prý normální, Barmští pašeráci opia byli vypátráni Thajskou armádou.

24. listopadu 2002
Po dvou dnech rozhodování si jdeme půjčit motorky, 150 B za 24 hodin, je 10:00, poprvé v životě řídím moto s obsahem 110 ccm, žere necelých 5 litrů benzínu na 100 km (1l = 15 B), do tmy zvládáme 140 km – horké prameny Thapai a jeskyně Tham Lot.

25. listopadu 2002
Dotankovávám, naposledy se projíždím a vracíme stroje, popojedeme busem dále na sever. Je zataženo, v deset sedíme u busáku a snídáme, přijíždí bus. Vzdáváme se souboje o místa, nemáme ani dojedeno, půjdeme stopovat! Nakonec jsme strávili 96 km na korbě pickupu převážně v dešti. V Mae Malai se zotavujeme, za dvě hodiny jsme ochotni použít další dopravní prostředek. Busem jedeme do Fangu, tady leje jako z konve! Za půlhodinku jedeme do 23 km vzdáleného Tha Ton, tady taky leje. Dle průvodce nacházíme Apple Guesthouse, 150 B/noc pro všechny tři, dost dobrá cena za pěkný pokoj se třema postelema.

26. listopadu 2002
Pořád prší, snídáme v Thip’s, kupuju a píšu další pohledy, s Davidem prozkoumáváme okolí městečka, Jirka odpočívá.

27. listopadu 2002
Ještě prší, snídáme zase u paní Thip. Jdeme pěšky k Wat Tha Ton a dále po hřebeni, na protilehlé stráni vidíme vesničku. Scházíme na pěšinu, cestou potkáváme děti s mačetami, uvědomujeme si, že zase tak moc tu vesnici vidět nechceme… Ze samého konce poznávací cesty nad Tha Tonem, z vyhlídky na řeku Mae Kok se opět vezeme na korbě pickupu. Kupujeme na zítřek lístky na plavbu po řece Mae Kok do Chiang Rai, na 12:30, za 150 B.

28. listopadu 2002
Už neprší, je jen zataženo. Dáváme si poslední banánovou omeletu u paní Thip a jdeme balit. Ve 12:30 vyplouváme, děláme zastávku u „sloních podnikatelů“, cca 100 km zvládá náš šílený lodivod longtail boatu za necelé 3 hodiny. V Chiang Rai se necháváme zavézt placenou dodávkou na autobusák, zjištujeme, že do Sukhothaie jede bus až v 7:30 ráno, necháváme se zavézt do Lek Housu. Na večeři jdeme do Pizza Hut, jen na zkoušku, máme chuť na pizzu, ale po otevření jílelního lístku nás přechází, dáváme si těstoviny. Na pěkném nočním tržišti kupujeme drobnosti, vonné tyčinky a náramky, potkáváme Andyho a Yvonne co byli v Pai. Jdeme brzo spát.

29. listopadu 2002
Vstáváme v 6:10, noc byla docela chladná. Na busák jdeme pěšky, do Sukhothaie jedeme klimabusem za 190 B, celkem 7 hodin. Je tady pekelné vedro, na busáku se na nás sesypali náhončí, vybíráme si Yom River House za 250 B za noc pro tři. Vezou nás tam sami, Peugeotem 306, zdarma! Večeříme v Dream Cafe – stylová restaurace, úslužný poslíček, ale drahé. Na pátý pokus jsem našel pánské holičství, kde jakž takž pochopili, že to chci jen zastřihnout na délku 3 mm. Za 50 B jsem byl středem pozornosti celého holičství, personálu i zákazníků, ale jsem spokojený, zase mám hlavičku jako mechovku. (:o) Na trhu kupujeme spousty ovoce, s Jirkou na pokoji ho testujeme. David sleduje v jídelně s ostaními cizinci DVD projekci, Spidermana.

30. listopadu 2002
Od půl páté řvou kohouti jako „krávy“, ti holubi se snad „mrouskaj“, a to zvíře se jmenuje „svině“, s přezdívkou „velká“ 😀 Moc jsme se nevyspali. V 8:00 vyrážíme, bus na nás troubí, jestli nechceme jet taky. No bodejť ne! V 8:20 už máme ve starém Sukhothai půjčená kola, za 15 B do 17:00, u vstupu do centrální zóny platíme 150 B jako vstupné na všecny památky v okolí. Dalo by se 30 B za každou zvlášť, ale kdo ví na kolik by to nakonec vyšlo. Objíždíme Wat Mahathat, Ramkhamhaeng national museum, Wat Chedi Ngam, Wat Sorsak, Wat Sri Chum. Uchvácen krásou zdešího historického parku a celkovou atmosférou vracím kolo až v 17:05. No problem. Sem bych se chtěl ještě někdy podívat, hlavně na Loi Krathong. Tyto slavnosti konce deštivého období jsou tady údajně větší a hezčí než v Chiang Mai.

1. prosince 2002
Balíme se, domácí nám zavolal tuk-tuka. No, tuk-tuka, takovou moto rikšu. Místo přední vidlice byla před řidičem jakási kontrukce s koly. O stabilitě jsem právem dost pochyboval, být o pár kilo těžší, určitě bychom ho i se strojem převáhli, o bezpečnosti ve zdejším provozu nemluvě. Měl co dělat aby to vůbec rozjel. V 9:30 vyrážíme busem do Kon Kaen (135 B), řidič jede jako šílený, taky se nám ta převodovka málem rozsypala! Posledních 70 km před KK se ploužíme po rozestavěné deseti proudé silnici, neuvěřitelné kolik peněz vráží Thajská vláda do rozvoje této oblasti, severního Isaanu. V Kon Kaen se nám nelíbí, a to tak že vůbec, přelidněný autobusák, špína, nepříjemní lidé, s výjimkou personálu, v mžiku sehnali mladíka se znalostí angličtiny, aby nám poradil. Během dvaceti minut už sedíme v pohodlném klima busu, na videu běží americká kovbojka s thajským dabingem, docela komické. Za tmy nás vykládají v nějaké vsi, kolem posedávajících místních se ptáme jak do Phimai. Ukazují na druhou stranu silnice. Jdeme tam a za deset minut už se zase vezeme klima busem, spíš mrazákem. 10 B, 10 minut jízdy, a už vystupujeme na naší dnešní konečné. Liduprázdné ulice a jasné ukazatele nás vedou k nedalekému Old Phimai guest house. Zjišťujeme že v umývárně jde hodně, ale hodně špatně zavřít kohoutek vody, větrák v pokoji nejde vypnout, a v příčce mezi pokoji je díra. Jirku a mě ta posledně jmenovaná záležitost celkem zaujala, ale není na co koukat.

2. prosince 2002
Probouzím se zase brzo, kolem půl sedmé, na dvorku přes ulici cvičí postarší paní tajči. V osm jsme už u bran Prasat Hin Phimai (vstupné 40 B), klášterního komplexu z pískovce, bohatě zdobeného rytinami. Na prohlídku máme klid, kromě nás tady jsou celkem tři další turisté. Moc se mi to tady líbí, z těch staveb a zdí dýchá atmosféra starých Khmérů. Slunce už začíná připalovat, vláčíme se směrem k údajně největšímu banyánu v Thajsku. Po pár kilometrech silnicí jsme k němu došli, mezi jezírkem a stánky se suvenýry (zmrzlinu tady nemají!) se rozkládá obrovská koruna posvátného stromu Sai Ngam (ficus bengalensis), 2300 metrů čtverečných, 350 let. Pod větvemi jsou sice podpůrné konstrukce, větve spadají k zemi a zapouštějí vlastní kořeny, takže to vypadá jako hustý lesík, ale jen jeden kmen je ten hlavní. Je dost mohutný, a ověšený barevnými stuhami. Zpět do města nás berou (na korbě pickupu, jak jinak) dva maníci. Jdu ještě s Davidem na chvíli na net, Jirka zatím tradičně pokuřuje venku. Pak jdeme do pokoje pro bagáž, a ve 12:30 sedáme do busu směr Khorat. Silnice je hrozná, i tak si to svištíme po čtyřproudé silnici dost rychle. V jednom stoupání jsme minuli příves, jehož tahač už ho nezvládal, tak ho odpojili a nechali tam stát… V Pak Chong vystupujeme, vyházeli nám bágly tak rychle a bezohledně, že David ho má od h…a, asi psího, docela ho to štve. Jdeme chvíli městem, na songthaew do NP Khao Yai, za 20 B nás dovezl až ke vstupní bráně. Vstupné 200 B, s ISIC 100 B. Co teď? Jdeme po silnici dále do hloubi národního parku, porozhlížíme se po okolí, stmívá se. Naštěstí jede pickup, a zastavuje nám. Veze nás až do kempu Pha Kluai Mai – prostorná louka, celkem dost plná stanů a skromné zděné sociálky. Za 1 noc platíme 30 B/os., stan máme svůj. Za svitu měsíce a baterek stavíme stan a těšíme se na první noc v džungli.

3. prosince 2002
Noc byla děsná, čekal jsem větší chlad, v péřovém spacáku mně bylo jak v peci, často jsem se budil, Jirka taky. David zrovna tak, tomu sice takový vedro nebylo, ale z provizorního přístřešku se voda srážela tak šikovně, že mu kapala na spacák. Vstáváme brzo, sousedi už hodnou dobu dělaj kravál a už nás nebaví jen tak polehávat. V 7:00 vytahujou plechovou roletu u jídelny, jdeme tam. Objednávám si rýžové nudle s mořskými plody, David vařená vejce (chleba má ještě svůj) a Jirka rýži s kuřecím na česneku. Davidovi za chvíli přinášejí dvě vajíčka vyklepnutá do skleničky, něco na způsob „na hniličku“, ale v tekutějším stavu. Servírka je na rozpacích, zahlédla naše úsměvy a Davidův úšklebek. A už nám to nesou! Jirka je spokojený, ale co to mám já?! Rýžové nudle s krabími klepety, pěkně to smrdí, nikdy jsem to nejedl, ale zkusit se má všechno, tak to ani nereklamuju. Jen vysvětluju, že došlo k omylu, posunkama, ona myslela, že chci to co je přímo pod ukazováčkem, a já chtěl to, na co jsem ukazoval, no nic, příště si to musíme ujasnit. David jí vysvětlil co si pod „vařeným vejcem“ představoval, a za chvíli si pomlaskával na vajíčkách na tvrdo.
K vodopádům Pha Kluai Mai jdeme pěšky po silnici, auta nejezdí, silnička se klikatí pralesem, koukáme pořád po okolní přírodě, opice ve stromech poskakují a vřeští. Jede auto! Berou nás na korbu dva chlapíci. Na parkovišti nad vodopádem vystupují i oni. Řidič je majitel jedné ze dvou restaurací co tu jsou, dáváme si u něho pivko. Kluci jsou jak chcíplý, na cestu vyrážím sám, nemám náladu na ně čekat. Kolem vodopádu Pha Kluai Mai vede cesta dále do džungle. Cesta je na naše poměry téměř neznačená, na rozcestníku u parkoviště to bylo do návštěvnického centra 9 km, to mě čeká ještě zajímavá cesta! Každých 20 – 50 metrů je červená čára na stromě, ale kterým směrem? Jakž takž jsou vyšlapané cestičky, některé mě úplně svedly mimo, asi byly od zvířat, několikrát se vracím. Okolo je plno zvuků, není mi nejlépe při pomyšlení na volně žijících 50 tygrů v tomto národním parku. Jdu už 2 a půl hodiny, začíná pršet, slyším bouřku, zrychluju chůzi, už tam snad brzo budu. Dostávám se na dlážděný chodníček Nature trailu, turistické naučné trasy, tak to už jsem opravdu blízko, leje, běžím, schovávám se pod střechu informační kanceláře. Za celé tři hodiny jsem potkal jen dvě skupinky po pěti lidech jdoucí opačným směrem. Vyjasnilo se. Při obědě ve zdejší restauraci okolo procházeli jelen a dvě laně Sambarů. Potom mě zpovídal hlídač NP, který takto vykonává vojenskou službu, je mu 32, odbude si takto 3 roky a pak bude mít od armády prý pokoj. Vyptává se na podrobnosti o naší zemi, porovnáváme ekonomické ukazatele, učíme se slovíčka atd. Pořád se lituje, jak jsou na tom hůř než my, ale dcerku vydržuje na studijích v Austrálii, to mi hlava nebere… Do kempu se vezu zase stopem, cca 10 km, kluci tady nejsou, jdu se ještě podívat po okolí, k vodopádu Haew Suwat. Při návratu se u stanu všichni ve zdraví setkáváme.

4. prosince 2002
Snídáme zase u vysmátých, dnes nás čeká trek džunglí (trasa č. 6). Stopem ke stanovišti strážců parku, potom 5 km pěšky lesní stezkou k pozorovací věži Nong Pak Chee. Pijavičky jsou hladový i tady, pěkná divočina okolo od nich odvádí pozornost. Na věži sedím asi dvě hodiny, ale neviděl jsem nic, kluci mezitím odešli. Po 2 km přicházím k silnici, nechávám se svézt ještě k vyhlídce na Horu slůňat.

5. prosince 2002
Pro změnu jdeme na snídani do stejného podniku, fotíme se s celým personálem. Po sbalení stanu jdeme k silnici. Na dva stopy (ten druhej stál za to, na korbě pickupu nás bylo 6 dospělých a 4 děti, plus naše bágly, fakt jako sardinky!) se dostáváme do Prachinburi, přebíháme křižovatku a hned jede bus do Chonburi. V Chonburi sháníme bus do města Trat, nakonec nás zavezl přes Pattayu do Rayongu, takže teď jsme někde v pr…, kam jsme vůbec nechtěli, na chvíli ztrácím nervíky, další bus nás veze jen do Chanthaburi. Do Tratu svištíme za tmy songthaewem.

6. prosince 2002
Moc dobře jsem se nevyspal, tentokrát jsem na zemi byl já. Songem jedeme do přístavu. V 11:00 připlouváme na Ko Chang. Nevíme vůbec kam se nechat odvézt, tak vystupujeme ve White Sands Beach, dáváme si oběd a půjčujeme motorky, projíždíme celé západní pobřeží ostrova a hledáme ubytování, při té bídě najít vůbec volný pokoj si ještě vybíráme, končíme až v Happy Hut v Bailan Bay. Podobné bambusové chatky jako na severu v Pai. Jen ty koupelny jsou tady menší. 🙂

7. prosince 2002
Vyrážíme nalehko na okružní cestu po ostrově, nakonec zase psychicky nezvládám unylé „tempo“ kluků a trhám partu. Po poloprázdných, jen nezbytně širokých, klikatících se a místama nebezpečně prudkých silničkách se projíždím jak Reno Reins. 😀 Nejdříve jedu k vodopádu Than Mayom na východním pobřeží. Nutno zaplatit vstupné do NP, 200 B se mi zdá moc, ptám se na slevu na ISIC, sličná děva u kasy, po očku pozorovná strážcem parku mi prodává lístek za 10 B, tak snadnou dohodu jsem nečekal. Před polednem už se blížím k vodpádu Khlong Plu. Tady se velmi diví tomu, že mám vstupenku do NP jen za 10 B, ta je prý jen pro thajské občany (ha, diskriminace! 🙂 Vysvětluju, že jsem se ptal na slevu na průkaz ISIC, a byl mi prodán tento lístek. Nakonec je přesvědčuju (nebo ukecávám?), a v poledne už se pod vodopádem kochám domorodými návštěvnicemi. Samozřejmě oblečenými víc než dost. Do plavek jdou jen turisté. Na oběd jedu do naší osady, na rýžovou polévku s mořskými plody, píšu pohledy, už poslední, a jedu se koupat na Coconut Beach, válím se tady až do západu slunce.

8. prosince 2002
Vstali jsme brzy, jedeme se ještě vykoupat na pláž, co si kluci včera vytipovali dále na jih. Je opuštěná a fakt pěkná. V deset jsme už zase v kempu a v 11:00 vracíme motorky, měli jsme je vypůjčený přesně 48 hodin. Odplouváme z ostrova, z přístavu do Tratu jedeme visíc na songu za madla. Nakonec nás řidič nabral 19, a ještě jel jako dobytek. V Tratu zjišťujeme, že na bus do Bangkoku už nám nezbyla hotovost, tak se na dluh ubytováváme v housu jako minule, a ráno směníme a vyrazíme do hlavního města.

9. prosince 2002
V 9:30 odjíždíme busem do Bangkoku (145 B). Máme sice místenky, ale sedíme jinak. Po příjezdu do Bangkoku pár hodin nacvičujeme přesun na Thanon Khaosan hromadnou dopravou, ale vzdáváme to. Tuk-tuk nás vysvobozuje a přiváží přímo do Mekky cestovatelů celého světa. Ulice Khaosan je jedinečná, pěší zóna a tržnice, kde se dá sehnat snad vše. Jen s tím ubytováním je to horší, za pár babek i my nakonec nacházíme útočiště na poslední noci v Thajsku.

10. prosince 2002
Bangkok – Wat Arun, Wat Indraviharn, Patpong

11. prosince 2002
Bangkok – Siam Centre, Wat Traimit (20 B, socha Buddhy z ryzího zlata vážící přes 5000 kg vysoká 4,8 metru), Wat Rajabophit, balíme se, platíme si odvoz mikrobusem na letiště, odbavení bez problémů.

12. prosince 2002
V 00:35 plánovaný odlet. V letadle ještě žertujeme na účet pana Rashida, který se k odletu zatím nedostavil. Další hlášení už moc nesledujeme. Nakonec dlouho nečekáme a za chvíli vzlétáme, každý máme svůj monitor a sluchátka, x kanálů her, filmů, dokumentů, hudby atd., mně ale nejde zvuk, tak když už, tak hraju hru anebo sleduju údaje o letu. Necelých 13 hodin letu uběhlo neuvěřitelně rychle.

> Londýn > matička Praha

fotografie z cesty jsou zde >>