Indonésie / ostrovy Sulawesi, Bunaken a Togianské souostroví

8. – 28. 9. 2017

trasa cesty 2017

Dříve nebo později muselo dojít na tuto největší Jihoasijskou zemi. Nakonec volíme jen sever ostrova Sulawesi. Dopravní obslužnost je v této části Indonésie dost zdlouhavá a občas i složitá, tak jsme si toho na tři týdny moc neplánovali.

8. 9. 2017
Jako už několikrát, po poledni na letiště, a kolem druhé na Terminálu 1. V Dubaji jen kupujeme datle a posedáváme na Terminálu B.

9. 9. 2017
V Jakartě si chceme vystát frontu u pokladny na platbu Visa on arrival, ale policista nás žene dál. U pasové kontroly se ptají: „Dovolená? Ano. Jak dlouho? Asi 20 dní. Bali? Ne, Sulawesi.“ To je vše, dostáváme razítka a jdeme před letiště na Shuttle bus. Chytáme jeden z mnoha projíždějících a vezeme se na Terminál 3. Máme letenku do města Manado s odletem v 18.20, čas nás netlačí. Nakonec odlétáme s půlhodinovým zpožděním. Na palubě běžný servis, jídlo, pití a obrazovka s několika filmy. Přelétáme zpět na severní polokouli, 2240 km nám trvá skoro tři a půl hodiny, uteklo mi to docela rychle. V jedenáct už opouštíme letištní budovu (je tady o hodinu víc než v Jakartě, tzv. Východoindonéský čas, oficiálně se celé časové pásmo jmenuje Západoaustralský standardní čas). Pěšky jdeme na rezervované ubytko v Living Peace House, po všech těch klimatizovaných prostorech je to příjemná desetiminutová procházka. Už nás očekávají. Teplá sprcha, trošku TV záření

10. 9. 2017
Vstáváme až v půl jedenácté. Klasika. Při cestě na východ vždycky spíme první den dlouho. 🙂 Recepčního/majitele se ptám na nejlepší cestu k rezervaci Tangkoko. Navrhuje taxi. Nějak si neumím představit, že bysme teď v poledním vedru šli někam shánět autobus a řešili přestupy. (Autobusové spoje tady nejsou zdaleka tak časté jako třeba na Šrí Lance nebo v Thajsku. Místní se tak hromadně a dálkově nepřepravují. Všichni mají aspoň skůtr a jezdí sami, kdo nemá, po městě jede bentorem (motorikša) nebo mikroletem (sdílené taxi – mikrobus). Na delší vzdálenosti minibusy nebo mikrobusy, občas i kijang (pickup s napříč připevněnými prkny na sezení).) Necháváme si teda zavolat taxi – osobní auto jen pro nás. Řidič se jmenuje Brayand, umí docela anglicky. Tři sta tisíc je v této křesťanské části ostrova nekřesťansky vysoká cena, ale bude to nejpohodlnější a nejrychlejší. Necháváme si cestou zastavit u sámošky, a v Bitungu u bankomatu (maximum na jeden výběr je 2.500.000 rupií). Sopku Klabat objíždíme ze severu. Brayand nám v Batu Putih ještě pomáhá najít ubytování. Volno a nejčistěji mají v Tangkoko Ranger Homestay – 250 tisíc za pokoj s AC vč. 3 jídel. Bereme a jdeme přes silnici do jídelny na čaj. Později jdeme do vesničky na pláž. Písek je díky sopkám černý, jsou všude okolo, ale ty nejbližší nejsou aktivní. Všichni jsou milí, zdraví nás a mávají, někdo jen tak, jiní protože se s námi chtějí vyfotit. 🙂

11. 9. 2017
Budík řve v 5.20, v 5.40 máme připravenou snídani. Venku už vychází sluníčko. V šest vycházíme s průvodcem Fanem do rezervace Tangkoko, platíme denní vstupné 100 rupií/os., a pokračujeme dál do lesa. Potkáváme dvě skupiny makaků chocholatých, kriticky ohroženého druhu primáta a místního endemita. Druhá skupinka byla přátelštější se spoustou mláďat, která přišla až ke mně a dotýkala se mých rukou. Cestou zpět ke stezce u pláže potkáváme opičího samotáře, který chytá mouchy a v trouchnivějícím stromě hledá larvy. Zastavujeme u stromu se zvědavě vykukujícími nártouny celebeskými, pod stromem se zoborožcem celebeským, a ve větvích pozorujeme i kuskusy. V jedenáct jsme zpět ve vesnici. Po obědě a relaxu jdeme jen kousek do rezervace na pláž. V půl páté vyrážíme s Fanem znovu do rezervace. Asi po hodině přicházíme ke stromu, kde už je šest dalších cizinců a průvodci. Sotva si sedáme, už průvodci svítí do dutiny v kmenu. Postupně vylézá celá rodinka nártounů a rozprchají se na lov. Cestou zpět se zastavujeme u veliké tarantule.

12. 9. 2017
Po snídani jdeme do rezervace sami. Platíme vstupné a jdeme jen po cestě rovnoběžně s pobřežím, nehodlám hledat makaky a ztratit se. Fotím hmyz a jinou drobnou havěť. Před polednem nacházíme kus pěkné stíněné pláže a do půl třetí se koupeme. Z rezervace vycházíme až za šera a jdeme rovnou na večeři.

13. 9. 2017
Po snídani se ptáme na odvoz do přístavu v Manadu. Fan nám sehnal mladého kluka s přítelkyní. Jede docela svižně. Asi mu Fan řekl ať je do jedné v přístavu. V Manadu stojíme v zácpách, prší, na klukovi je znát nervozita, ale my jsme klidní, trajekt vyplouvá až ve dvě. Ještě si necháváme zastavit u bankomatu stejné banky jako první den, ale tady dává maximálně 1.500.000. V přístavu vystupujeme už po dešti, a hned se nás ujímá klučina a vede nás na molo, kde akorát přistává loď na ostrov Bunaken. Hned se naloďujeme, ale čekáme přes hodinu na vyplutí. Pořád se okolo něco děje, tak to čekání utíká. Poměr cizinců a místních na palubě se nakonec ustálil na poměru 50/50. Plujeme necelou hodinu. Na přistavním molu se k nám hlásí Fanův kamarád, ale jeho homestay se nám nelíbí – jen společné sociálky u kuchyně. V Novita HS mají pokoje i s vlastními sociálkami, tak to bereme. Po průzkumu pláže a okolí se se soumrakem vracíme zpět, večeře se podává v sedm. Scházíme se u stolu s Italským párem Riccardem a Morenou, Švédy Niklasem a Svantem, a s Holanďankou Tessou. K jídlu je švédský stůl – mísa rýže, něco masového a vegetariánského, a ovoce. Celé dny je voda, káva a čaj zdarma, jako ve všech homestay. Po večeři Novita zpívá a s manželem hrajou na kytaru a na místní verzi basy.

14. 9. 2017
Snídaně je mezi 7. a 9. – palačinky, toustový chléb a různé druhy džemů a pomazánek, a ovoce. Půjčujeme si šnorchl a brýle, a v půl desáté se u Daniel’s Resortu noříme do moře. Prvních asi 70 metrů plaveme na mělčině, koráli jsou hned pod námi, ale potom se moře propadne do 200 metrové hloubky, skutečně dech beroucí pohled. Přistihuju se, jak do šnorchlu kvičím úžasem. 😀 Spousty ryb, hejna, všemožné druhy korálů… V jedenáct už nás pálí záda. 😀 V jednu je oběd, jíme už jen s Italy, ostatní ráno odpluli. Přichází deštík, záda pálí, tak nám to nevadí. 🙂 Po večeři se okolo courá podezřele moc lidí. Taťka říká, že bude hrát kapela. Jdeme se podívat zkoušku/představení místní kapely víceméně dechových nástrojů domácí výroby – plechové trouby, flétny, bambusové píšťaly…

15. 9. 2017
Po snídani vyrážíme pěšky džunglí k pláži u resortu Panorama. Trvalo nám to tři čtvrtě hodiny. Na pláži nikdo není. Během minuty už jsme ve vodě a u hrany útesu zase řvu úžasem. 🙂 Vidíme i čtyři želvy a nějaké pyskouny obrovské. Na oběd jdeme zpátky. Italové odpluli, tak jsme u stolu sami dva. Odpoledne se střídají lehké přeháňky, ale ve tři už to vypadá dobře. Jdeme ještě jednou k Panorama Resortu. Ve vodě jsme skoro až do západu slunce. Cestou zpět už si svítíme baterkou. Máme nové sousedy, Holanďany Coena a Lailu.

16. 9. 2017
V devět se v přístavišti loučíme s Novitou a odplouváme zpět do Manada. Na ulici je hned druhý řidič mikroletu ochoten nás odvézt až na letiště. 100 tisíc za 15 kilometrů je dobrá cena pro obě strany. Lion Air má dnes do Gorontala vyprodáno, Garuda má v 15.40 ještě volno. Do jedné čekáme v hale na začátek odbavení. U rentgenu mě pak zakazují vzít si na palubu stativ, který už z Prahy mám v příručním zavazadle/fotobatohu. Vracím se k přepážkám, žádám o Terky batoh a stativ tam cpu. Zajímavé, že u prvního letu z Jakarty jim to nevadilo, ani Emirates stativ s hroty jako riziko nevyhodnotili… V čekací hale je několik obchodů a dva počítače s internetem. K jednomu zasedám, abych nabil přes USB akční kameru a plánuju další cestu. Odlet odkládají na 16.30, asi kvůli silnému dešti, tak jdeme ještě do restaurace na jídlo. Když už stojíme u Gate 2 frontu, oslovuje nás běloška, zda z Gorontala máme také v plánu pokračovat na Togianské ostrovy. Máme. Jestli bychom tedy mohli sdílet náklady na taxíky. No jasně. Při nástupu do letadla dostáváme plněnou housku a malou petku vody, asi jako omluvu za opožděný let. Na palubě totiž dostáváme ještě jednu vodu a housku, a rýžový zákusek. Za 50 minut a za soumraku přistáváme v Gorontalu. Jediný místní bankomat nefunguje. S Němci Simone a Janem řešíme kam a jak dnes ještě vyrazit. Nakonec se rozhodujeme pro přejezd co nejblíže přístavu Bumbulan. Cca 105 km smlouváme s taxikářem na 400 tisíc (půlka nás dva tedy vychází na 330 Kč). Necháváme si zastavit ještě u bankomatu. Vydává jen 1.200.000, tak oba vybíráme dvakrát, po nás ještě Němci. (Na Togianských ostrovech není internet, mnohde ani telefonní signál, a pochopitelně žádné bankomaty. Dostatek hotovosti si každý musí dovézt.) Silnice jsou neosvětlené, úzké a plné zatáček. Cesta se vleče a není moc příjemná. Němci pokašlávají a polykají nějaké léky, a taxikář když může tak jede rychle a předjíždí, tak nám všem z toho není moc dobře. Zastavujeme u prvního motelu – Cemara hijau/Zelený cypřiš, pěkné pokojíky s AC a TV za 150 tisíc (250 Kč). Bereme to, protože nikdo z nás už se do auta vrátit nechce. Majitelé skoro vůbec neumí anglicky, ale slibují, že ráno v 7 nás odvezou do přístavu.

17. 9. 2017
V dohodnutý čas nás veze chlapík k molu do Bumbulanu. Je to jen pár kilometrů. U pokladny stojí další bílá dvojice, Holanďani Richt a Jeroen. Po koupení jízdenek na trajekt do Dolongu za 21 tisíc (35 Kč), utváříme kroužek a vyzpovídáváme se. Holanďani jsou na cestě z Hongkongu, přes Kuala Lumpur a Sumatry, odsud pak poletí na Nový Zéland a do Austrálie. Němci mají za sebou už Transsibiřskou magistrálu, nějaké treky v Mongolsku, Peking a Jakartu, ze Sulawesi chtějí na Bali a pak se uvidí…
V devět vyplouváme. Cestou pozorujeme nepočítaně létajících rybek a dvě velké skupiny delfínů. V Dolongu přistáváme až po třetí hodině. My máme od spolubydlících z Bunakenu nejlepší reference na Malenge Indah, ostatní chtějí do Sandy Bay Resortu a ohrnují nad naší volbou nos. Holanďani ještě kupují nějaké jídlo a hned ho do sebe tlačí. Simone tvrdě smlouvá cenu za člun. My máme rychle dohodnuto 100 tisíc na člověka, ti čtyři si to nakonec dohadují na 125. Ve čtvrt na pět vyplouváme. V západu slunce ještě pozorujeme 2 skupinky delfínů a skoro za tmy nás dva vysazují na prázdné pláži. Svítilnou blikají na břeh. Pár kluků nám pomáhá se zavazadly. Loučíme se s odplouvajícími Evropany a postupně procházíme skoro všechny chatky. Nikdo tady ubytovaný není. Vybíráme si tu s nejlepší koupelnou, nepříjemnější matrací a nejhezčími křesílky na terase. 🙂 Přesně v sedm nás volají na večeři. Smažené vajíčko s rýží a ovoce. Opět vody, čaje a kávy kolik je libo. Když už se Terka povaluje v hamace, a já v písku na pláži fotím Mléčnou dráhu, připlouvá člun a vystupují naši známí. Prý je Sandy Bay na ně moc drahá…

18. 9. 2017
Už poleháváme v hamakách po ranní procházce po pláži, když nás v sedm zvou na snídani – palačinka, smažené banány a čerstvá papája. Po šnorchlování vstávají už i sousedi. Holanďani celou noc prozvraceli, Němcům taky není moc dobře. K obědu Richt nepřišla, Jeroen ji bere do chatky jen rýži, papáju a plechovku koly. Odpol zase jen šnorchlování a hamakování. 🙂 Na západ slunce jdeme na vyhlídku na skále která je vidět z moře. S každým kdo se vydá do lesa, jde místní pes Opan. Nás také doprovází, a pak na cestě čeká.

19. 9. 2017
Richt už je dobře a už s námi snídá. Dopoledne připlul Jon z Baskicka (severní provincie Španělska, která by se ráda odtrhla jako Katalánsko – Jon moc španělsky neumí a Španěly nemá rád). Večer si všichni na můj návrh domlouváme na zítřek výlet na Reef 5 a k Pulau Taulau.

20. 9. 2017
Pochopitelně zase čekáme na Němce. Ale v devět se opravdu vyplouvá. Útes č. 5 je asi tři kilometry od ostrova. Za půl hodiny už skáčeme do vody a ztrácíme pojem o čase. K lodi se vracím, až když pro mě doplavala Terka, že už se čeká jen na mě a na Němce. Obeplouváme Malenge a k ostrovu Taulau připlouváme z jihu. Asi 200 metrů od břehu házíme kotvu, a hodinu zase šnorchlujeme. Zpátky „doma“ jsme až v půl druhé, jde se rovnou na oběd. V chatě č. 7 je nový mladý Holandský pár. Slečna je jak čokoláda, a skoro celé odpoledne se jen opaluje.

21. 9. 2017
Po snídani jdu sám na vyhlídku. Terce se nechce. Na cestě zpět k chatě potkávám nové Holanďany, samozřejmě s Opanem, že jdou do cikánské vesničky. Tak jdu s nimi. Prošli jsme lesem na budovanou betonovou stezku a schodiště, a až dolů na pláž. Potkáváme Kikiho, říkáme mu, kam jdeme. Je odliv, tak se dá jít po kamení, které odpoledne už bude zaplavené mořem. Po pár stech metrech navazujeme na betonovou cestu podle pobřeží, procházíme kolem domků a každý nás zdraví. Plynule navazujeme na 450 metrů dlouhou dřevěnou lávku, která vede z Malenge na ostrůvek Papan, kde žijí mořští cikáni, Bajové. Ani nevypadají jako naši Romové, všude jakž takž pořádek a žádné vybydlené domy. 🙂 V přístavečku se ptáme na odvoz k Malenge Indah, když akorát přijíždí do obchůdku pro zásoby jeden maník od nás. Bere nás „domů“. Všichni už jsou po obědě (je půl jedné), tak nám vše nosí na vedlejší stůl. Po zbytek dne zase jen šnorchlování a hamakování.

22. 9. 2017
V devět vyplouváme k Jellyfish Lake. Bez mladých Holanďanů, kteří už tam byli, a bez Jona, který má na dnešek objednané potápění. Takže původní sestava, akorát že se budeme vracet zpět už jen my dva. V půl jedenácté se ostatní ubytovávají ve Fadhila Cottages. Čekáme na ně. Společně pokračujeme až k jezeru. Vystupuje se na korálové útesy. K jezeru vede betonová stezka a dřevěná lávka. Přístřešek je spadlý. Noříme se do klidné nazelenalé vody. Mezi medúzkami několika druhů si připadám jak v polévce. Jejich pomalé pohyby jsou uklidňující a ve vodě jsme zase přes hodinu. Loď nás převáží na blízkou pláž Karina a naši lodníci vybalují oběd. Kolem druhé se vydáváme nazpátek. U Fadhila Cottages zastavujeme jen u mola, čtveřice vystupuje. U večeře je nás teda už jen pět. Jon je naštvaný, dohodnuté potápění se nekonalo, z Bahia Tomini pro něj nikdo nepřiplul. Na ráno už má domluvenou loď do Wakai, stejně jako zbývající Holanďané. My budeme mít snídani připravenou v 4.40, pěkně jim to tady zítra osiří.

23. 9. 2017
Snídaně je připravená, ale většinu si balíme s sebou. Nejsem zvyklý takhle brzo vstávat, natož snídat. 🙂 V pět vyplouváme, drobně prší a moře je klidné, plujeme docela rychle. V Dolongu jsme už ve čtvrt na sedm. Loď (z Ampany) připlouvá v půl osmé. V budce v přístavu kupujeme jízdenky zase za 21 tisíc a jdeme na palubu. Vyplouváme až v půl deváté, ale cesta docela utíká. Moře je klidné celou dobu, vůbec se nehoupeme. :b V Bumbulanu rychle smlouváme odvoz bentem do Marisy. První návrh byl 100 tisíc, druhý už 50, to se shoduje s naší představou, tak nastupujeme. Je to 23 kilometrů, jedeme skoro třičtvtě hodiny. Jelikož jsme vystavení vpředu, pořád nás někdo zdraví, máváme jak papež z papamobilu. 🙂 Necháváme se zavézt k hotelu Irene, Richt nám ho doporučila. Vybíráme si pokojík s balkónkem, máme dost věcí mokrých a venku je slunečno. Zapínáme klimu a rozvěšujeme věci nejen na zábradlí balkonu, ale i všude uvnitř kde se dá. Procházíme hlavní ulici ke stánkům s ovocem a kupujeme velkou papáju a ananas. Večeři si objednáváme v hotelu.

24. 9. 2017
Snídaně je v hale u recepce. Postupně se schází asi 20 Holanďanů, venku už na ně čeká autobusík. Napráskaní už na pokoji sledujeme v TV situaci s hrozbou výbuchu sopky na Bali. V jedenáct sedím v křesílku kadeřníka Ghebyho a ukazuju nástavec, kterým chci oholit hlavu. Moc se s tím nepáře, žádné pečlivé doholování krku apod., ale udělal mi masáž hlavy, tak jsem se nakonec divil, že chce jen 30 tisíc (50 Kč). Bentem se necháváme odvézt k nábřeží. Vystupujeme u stánků, kde si hned kupujeme kokosáky. Vodu pijeme na místě, dužinu si škrábeme do sáčku a ujídáme ji celé odpoledne. Pantai Pohon Cinta (Plážový strom lásky) je oblíbená volnočasová zóna, ale na koupání to tady není. Potkáváme několik školních výletů, všichni chtějí selfie, včetně učitelek. Užíváme si chvíle slávy. 🙂 Na cestu zpět si zase stopujeme bento. Drancujeme dva supermarkety, a s počínajícím deštěm jdeme do hotelu.

25. 9. 2017
Po snídani si necháváme zavolat taxi do resortu Bolihutuo. Projíždíme postranní uličky Marisy a nabíráme ještě 3 lidi, nakonec se mění i řidič. Z Bolihutuo Cottages si vybíráme D. Sprcha není nikde, stejně tak záchodové prkénko, místo toaleťáku nám přivážejí ubrousky, ale klimatizace funguje. Hned jdeme sehnat něco k obědu, ubytování je bez jídla. V zatáčce je malý obchůdek s jídelnou. Nasi goreng biasa nám moc chutná. Po odpočinku na pokoji procházíme pláž a koupeme se.

26. 9. 2017
Po sušenkovo-ovocné snídani na pokoji se vydáváme k mangrovovému parku Wulungiyo Hulungopanua. Motýli, mravenci a pěkná pláž, nic víc. Vracíme se do chatky, místo foťáků bereme plavky a jdeme sebou fláknout do písku. Užíváme si koupání, dokud nás zase nepálí záda. 🙂 Na oběd jdeme už s plnou polní. Pak stopujeme bemo do Limbota. Vysazují nás před Limboto Indah. Priority jsou jasné: teplá sprcha a klimatizace. Pokoje jsou pěkné, prostředí hezké, cena příznivá, tak se ubytováváme. Klimatizace sice nejde regulovat, ovladač není, ale je to snesitelné nastavení. Rozhodně ne na 16°C jak je tady zvykem. Drancujeme další supermarket.

27. 9. 2017
Gůgl maps zvěstují, že je nedaleko tradiční tržnice, ale jsou tam jen rozpadající se budovy. Děláme teda kolečko po městě a nakupujeme v supermarketech. V jedenáct už v plné polní sháníme na ulici bemo na letiště. Řekl si o 30 tisíc celkem, pěkná cena. Ještě před vstupem do budovy si dáváme oběd. Podle plánu mezipřistání v Makassaru, a v půl šesté v Jakartě. Shuttle busem na druhý terminál, a čekáme, než se začne náš let odbavovat. Pak už zase vše v režii Emirates.