Jižní Amerika / Brazílie – Paraguay – Chile – Peru – Argentina

18. 7. 2003 – 19. 1. 2004

trasa cesty

příprava

14. ledna 2003
Jsme s Davidem na návštěvě u Petry, a ukazujeme fotky z loňského Thajska. S Petřinou kamarádkou Blankou dělám na nástěnné mapě světa „čmaryky čmaryky“, a proč nejet příště třeba do Jižní Ameriky…

11. dubna 2003
Po několika málo pracovních schůzkách rozdělujeme funkce členů expedice. Já mám např. nosič, mírový vyjednavač, navigátor, kronikář, bavič; Blanka: kuchařka, bordelářka, sabotérka mírových vyjednávání, pyromanka, kibic atd.

25. dubna 2003
Po kolegovi posílám na vedení do Prahy výpověď, a ještě odpoledne ji mám podepsanou zpátky. Je o starost méně, uf.

16. – 18. června 2003
Blanka mi telefonicky oznamuje, že s její účastí na výpravě nemám na 100% počítat, rodinně zdravotní problémy. Druhý den odpoledne dostávám poslední, třetí, včeličku plnou vakcíny proti vzteklině. V práci si téměř na ex dávám 2 dcl bílého – kolegyně má narozeniny a já jsem poslední den na tomto pracovišti. Od zítřka mám do konce měsíce povinnou dovolenou. Po zbytek dne se také nešetřím (očkování je očkování, asi bych měl odpočívat, já vím…), jak fyzickou námahou (3 hodinky nohejbalu), tak promilemi (2 pivka ;o). Večer myslím že nedožiju rána, jak mi je zle. :-(
Přezil jsem! Mám sice první den dovolené, ale raději si ordinuju klid na lůžku. Nic moc, mám zvýšenou teplotu, k večeru cítím zlepšení.

26. června 2003
V 15:05 podepisuju v ČSOB platební příkaz na cenu letenky. Sice se nerad loučím s těžce vydělanými několika desítkami tisíc, ale kvůli tomuhle jsem přece chodil do práce, ne? Něco na mě leze, zase takový ty divný pocity, že se někam těším. Už jsem tím cestováním asi fakt nakaženej. :-)

1. července 2003
Přišla letenka! Odlet 18. 7. 2003 v 18:50 z Prahy, přílet 19. 7. 2003 v 8:15 do Rio de Janeira, přes Londýn, s mezipřistáním v Sao Paulu, takže celkem 10.943 kilometrů vzduchem.

4. července 2003
Vyřizuju brazilské vízum. Paní se tvářila podezřívavě, sice řekla že ve čtvrtek bude k vyzvednutí, ale moc jí nevěřím. Navíc mě donutila do dotazníku napsat, že jsem nezaměstnaný. Když jsem ji řekl, že jsem výpověď dal kvůli tomu abych mohl letět do Brazílie, koukala divně.

8. července 2003
Nechal jsem si rozšířit „antivirovou ochranu“ o žlutou zimnici. Jsem sice bohatší o protilátky, ale chudší o další pětikilo.

11. července 2003
Mám vízum do Brazilské federativní republiky, pas na peruánské ambasádě, stativ, slovníky…

16. července 2003
Peruánské vízum je doma!

18. července 2003
Tak čau, a pokud to půjde, ozvu se příště snad už z Brazílie. A když zmizím, budu zmizelej. :-)

cesta

V 17:00 se díky Davidovi V. a jeho Škodě 105 ocitám na Ruzyni, s domečkem sbaleným do dvou báglů, ale jinak úplně sám. O dvanáct minut později mi slečna Marie sděluje, že mě nelze přihlásit do letu z Londýna, palubní lístek si budu muset zařídit až tam. Při otvírání GATE 1, na mě ale mává, má pro mě palubenku až do Ria, místo 35E, hurá! Děkuji Maruško!

V 19:10 konečně rolujeme a pilot BA zvedá Airbus A320 ze země. Spokojeně počumuju z okénka a zapíjím skromnou krmi skotskou whisky. V 19:40 nám je sděleno, že letiště London Heathrow nepřijímá lety, přistáváme na London Gatwick. Po půl hodině vyčkávání nás konečně pouštějí z letadla, autobusy nás vezou do příletové haly, prochazím celým imigračním odbavením, na kolotoči si beru svoje zakuklené věci, a mažu ven shánět odvoz na Heathrow. BA převozy platí, přijíždí jeden taxík za druhým, mikrobusem svištíme o sto šest, ale ve 22:15 se v odletové hale dovídám, že dnes už nikam nepoletím, lety byly odloženy, stávkuje pozemní personál. Dostávám leták s omluvou a telefonním číslem kde je možno rezervovat ubytování, ale ani to nezkouším, když během stání ve frontě na telefonní automat vidím neúspěšné snahy ostatních. O hodinu a půl později zjišťuji, že se začíná tvořit fronta k přepážce BA, zařazuji se na konec.

19. července 2003
Dostali jsme už sendviče, lahve vody, a tenké deky. Ve tři ráno přichází zima a krize, doluju z velkého báglu spacák a uléhám na podlahu. Kolem páté ranní fronta ožívá a v šest se lidi začínají pomalu ale jistě sunout kupředu. V 9:00 mám v ruce novou letenku na 21:55, což je přesně o 24 hodin později než jsem měl původně letět, ale navíc budu muset v Sao Paulu přestupovat na jiný let. No nic, letenku mám, snad dnes nikdo stávkovat nebude. Usedám na docela pohodlné sedadlo v prostorné čekárně. Občas kolem prochází někdo s vozíkem se sendvičema a džusy nebo minerálkou, hlady mě BA zemřít nenechají. Na chvíli uléhám na volné sedačky vedle, čekání celkem utíká. Kolem šesté večer se jdu projít. Volám domů že jsem ještě v Londýně. Táta to tušil, o stávce bylo včera ve zprávách. Ve 21:25 se na obrazovkách konečně objevuje check-in, ZONE A, letím tam co mi dav dovolí, odletová hala je totálně plná, nechci tady být už ani minutu navíc. Ve 22:05 mám v ruce palubenku a uháním přes rentgeny ke GATU 1A. Co je? Je tady jen pár lidí a vrata zavřený!

20. července 2003
Je 01:43, brána se konečně otvírá a dav se žene chodbou k odbavení boarding passů. Půl hodiny ještě sedíme v hale, nojo, už zase na něco čekáme! V 02:34 konečně (!) zvedáme kolečka Boeingu 777-200 z Evropy a míříme na jihozápad. Řídím si hodinky o 4 hodiny zpět od GMT a začínám si na to zvykat. Letíme v hladině 39.000 stop, tj 10.887 m rychlostí průmerně 919 km/h, venku je příjemných -54°C. V 6:25 se poprvé v životě ocitám na jižní polokouli, zatím teda jen ve vzduchu, přelétáváme totiž rovník. V 10:00 se rychlostí 230 km/h setkáváme s letištěm v Sao Paulo. Vyplňuju prohlášení, že (asi) nemám SARS, procházím pasovou kontrolou, a u kolotoče zjišťuju, že můj bágl je asi ještě v Londýně! No, tak to je fakt hustý, takovýho času tam na to měli a nebyli schopný všechno naložit! Nejsem sám, do formuláře o chybějícím zavazadle chtějí adresu kam by ho později poslali. Píšu tam adresu jedný rodiny kteří na mě měli včera v RJ čekat, snad se s nimi ještě setkám a svůj bágl ještě někdy uvidím. Dostavám zase novou letenku, původní let v 9:05 už je samozřejmě dávno v Riu, procházím rentgenem a kmitám k DESKu 26, tam si uvědomuju, že mi chybí karimatka. To ne, přece ji tady nenechám, už takhle mi toho moc nezbylo! V tom rozrušení jsem ji nechal u přepážky ztracených zavazadel. Mažu zpátky, skáču přes turnikenty vedle rentgenu, beru si sám káču z křesla pracovnice, házím na ni úsměv, hlásím „To je moje!“, skáču přes turnikety zpět, a letím pro palubenku. „Pane, zaplatíte pokutu 8,25 R$ za pozdní příchod k odbavení.“ „Jakou pokutu?! Já za to nemůžu, to je problém British Airways, nemám ani vaše peníze, jen americké dolary!“ Pod tíhou argumentů mi je pokuta odpuštěna. Sprintuju k výstupní pasové kontrole, fronta, dál makám jak hovado, ale GATE 24 je uz zavřena, nikdo nikde! Do pr…! V chapadle do letadla vidím odcházet personál, tluču na skleněný dveře jak na nebeskou bránu, jen se ohlédli, nic víc, v zoufalství se pokouším masivním sklem pohnout, jde to! Ani za sebou ty šoupačky nezavírám a bežím dál. Letuška mi palubku utrhává za chůze a ja splavený usedám do většího tryskáče, zase k okénku, zase na 19A, jako z Prahy do Londýna. Vedle mě sedí asi desetiletý kluk s mámou, peruánci, klučík je šťastnej že se může cizinci pochlubit základy angličtiny. Ve 13:15 jsme na letišti v Rio de Janeiru, 3x HURÁ! V příletové hale prázdno, chvíli jsem ještě naivně čekal jestli náhodou nepřijede můj bágl, tak už je tady vylidněno. Sháním směnárnu, v jedné prodejně mi směňují 10 USD, asi nevýhodným kurzem, ale hlavně že už mám realy (1 brazilský real, označovaný R$ = 9,50 Kč). Volám na číslo které mám na rodinu Cunha, automat mi po vytočení něco portugalsky říká, do prčic! Cítím někoho v zádech, otáčím se, policajt s nějakým chlapem, sakra, ten chlápek má ale v ruce ceduli s mým jménem, rvu mu pravici z těla a nemůžu tomu uvěřit! Včera tady na mě prý čekala celá rodina, dozvěděli se o problémech v Londýně. Dnes vyslali jen tátu a ten vydržel přes všechna zpoždění, zlatej chlap! Jdeme k autu, má Mercedes A160, je doktor, fyzioterapeut. Jedeme dlouho, kolem přístavu, pak po mostu do města na druhé straně zálivu, do Niterói, ukazuje mi nemocnici kde pracuje, jedeme pořád dál přes centrum, kupodivu prázdné, až do čtvrti Pendotiba. Bydlí na okraji, na okraji lesa (Atlantický deštný les je vegetační pás na pobřeží Brazílie), barák i zahrada jako kráva, vítá mě maminka, děti Julie, Rachel a Victor, teď je tady i jeho přítelkyně Tathiana, mají i 4 psy, ještě dvě auta, no, nestačím koukat! Tlačím do sebe opečené maso, koukáme na fotbal (na vlastní uši slyším, že nekonečný řev komentátorů „góóóóól!“ je v Jižní Americe běžná realita), vzájemně se vyzpovídáváme a unaven jdu kolem desáté spát. Mám k dispozici malou místnůstku odkud vystěhovali rodinný počítač a nacpali tam postel, usínám spokojeně, vypadá to že báglu se dočkám v bezpečí a zajištěn.

Brazílie

Rio de Janeiro & Niterói

21. července 2003
Vstávám, jako obvykle doma, kolem půl osmé, všude mrtvo, kolem desáté dopolední se začíná projevovat život. V poledne mě s Victorem a Tathianou veze máma k autobusu, jedeme na pláž Itacoatiara. Prý jedna z těch nejhezčích v blízkém okolí, jinde jsou zloději, nebo špinavá voda. Trošku vlnky, ale dá se to zvládnout. Baby ve skromných bikinách, kluci v bermudách. Ještě že mi Victor jedny půjčil, ty moje klasický jsou asi ješte v Londýně, ale připadal bych si tady v nich divně. Domu nás veze kámoš Julio na korbě pickupu, Tathiana vystupuje dřív.

22. července – 8. srpna 2003
Celkem poklidný život. Stálo mě to sice přemáhání a značné úsilí, ale naučil jsem se držet krok v denním rytmu, večer se kouká na TV, jezdí po návštěvách, přijíždějí návštěvy, debatuje se u rodinného stolu, apod. Z toho posledního nemám vůbec nic, jelikož se mluví portugalsky. Vstává se tak kolem desáté, jedenácté, možná je to i tím, že všichni mají teď prázdniny a máma je nezaměstnaná. Mají ještě hospodyni, ta vaří, uklízí, pere, žehlí …, a taky kluka hospodáře, který se stará o barák a pozemek. Lítají tady kolibříci a jiní ptáci, ruzní motýli i jiný hmyz, běhaj ještěrky a po stromech skáčou opičky kapucíni. S Rachel jsem byl na Păo de Açúcar/Sugar Loaf, no ten kopec co připomíná cukrovou homoli, jízdné na lanovku 30,00 R$ na osobu (8:00 – 22:00), nejdříve to jede 575 m na 220 m vysoký kopec Urca, přestoupíte, a po 750 metrech vzduchem je konečná ve výšce 396 m. Nádherný výhled, Rio jako na dlani, je vidět skoro celé, čtvrtě s přilehlými stejnojmenými plážemi Ipanema, Copacabana, Botafogo, Flamengo …, záliv Guanabara taky, 14 km dlouhý most Rio – Niterói, oficiálně Most prezidenta Costa e Silva, ale hlavně…, hlavně socha Krista na vrchu Corcovado. Tam jsem se vypravil, jak jinak, než jednoho krasného dne kolem druhé odpolední, s Julií. Vláček, který jezdí denně každých 30 minut (8:30 – 18:30) vás za 25,00 R$ vyveze pár metrů pod vrchol, zbytek můžete vyjít po schodech anebo vyjet výtahem a pak na eskalátorech, čučet na 40 metrů vysokou sochu (včetně osmimetrového podstavce) je impozantní pocit, ovšem pohled z vyhlídky je ještě lepší. Je vidět téměř vše jako z Păo de Açúcar, Niterói je dál, Ipanema a Copacabana zase blíž, ze 710 m nad mořem je to úchvatný pohled, Rio de Janeiro je mnoha cestovateli považováno za nejlépe položené velkoměsto světa, uprostřed něho se rozkládá Národní park Tijuca, jediny prales na světě uprostřed obydlené oblasti, na kopečcích jsou nalepeny chudinské čtvrti, favely, nebydlí tam ale jen zločinci, spodina společnosti a prostitutky, také obyčejní lidé střední vrstvy, kteří mají práci v centru, ale nemají na vysoké nájmy, a dojíždění z předměstí je pro ně nepřijatelné. Doprava v Riu je fakt hustá, zvláště mezi 18. a 21. hod. kdy končí nejvíce úřadů, lidé se vrací z nákupů, atd. Město je i tak plné lidí, taxíků, autobusů (jízdné cca 1,30 – 2,70 R$, jízdní řád pochopitelně nemají, ale jezdí dost často, a až na špičku jsou poloprázdné) a ostatních aut. Mezi Rio a Niterói jezdí dost často i lodě, každých 15 – 20 minut (větší loď pro cca 900 os., plavba trvá 25 minut = 1,80 R$ (září 2003 “akce 1,00 R$“), katamaran pro 300 os., 8 minut = 3,00 R$).

Aktuální ceny jsem zjišťoval v červnu 2006 a publikoval v online průvodci městem Rio de Janeiro na serveru Hedvábná stezka. Ale teď už je to všechno zase jinak…

Měl jsem v úmyslu být v Riu 3-4 dny a vypadnout. Už jsem tady skoro 3 týdny. Batoh mi po 6 dnech přivezli. Včera jsem si byl na letišti pro finanční vyrovnání za zmeškané zavazadlo.

9. srpna 2003
V odpoledních hodinách, jak jinak, jede mamina ke svý mámě, tak mě bere do Niterói. Buď jsem nepochopil číslovku nebo mi řekla blbý číslo busu k nádraží v Riu. Po hodinové okružní jízdě předměstím (naštěstí to nemělo konečnou, ale trasu ‚circular‘) se opět ocitám v přístavu. Vystupuju a jdu na loď do Ria, kde si chci koupit místenku na bus do Ouro Preto. Z přístavu v Riu šlapu v dešti na busák pěšky, docela štreka, cca 5 km. Vybírám si fi. UTIL, spoj zítra večer, cáluju 43,60 R$ a jdu hledat bus zpátky do Niteroi, pěšky už se mi nikam nechce. Číslo 100 jede odtud přímo k přístavu v Niterói, pak už zase čtyřicetosmičkou do Pendotiby. Doma hlasím mámě jak jsem se nakonec na busák dostal, div nelomí rukama „Pěšky, vždyť je to nebezpečné!“ :-)

10. srpna 2003
‚Den otců‘, odpoledne jedeme k sousedům na zahradní party: barbeque, feijoa, koláče…, mňam! K busu mě veze tatík s Victorem, turniketem k nastupištím může projít jen cestující s jízdenkou. Čekám na 22:45, na nástupišti 27. Bus přijel s dostatečným předstihem. Je třeba vyplnit formulářík, osobní data, č. pasu, atd. a na uložení báglu v zavazadlovém prostoru dostávám doklad (pozn. z roku 2015: z toho co jsem ve světě zatím viděl, je Brazílie na dálkové busy nejlepší), bus vyjíždí včas a plný. Vedle mě si sedla holka, její přítel za ní, mám pocit že spolu mluví česky…

Ouro Preto

11. srpna 2003
V 6:00, za mlhy že by se dala krájet, vytahuju dárek na cestu od kámoše Čendy, kompas. Mám sice mapku města, ale nevím kterým směrem jít. Ti dva vystoupili také, ale hned po vylezení z busu začli něco krámovat, nebudu se jim nucovat. Nejsem ani typ co by se hned každého okolo ptal zoufale na cestu, poradím si sám. Za půl hoďky jsem prázdným městem proběhl na druhý konec. V 8:00 objevuju na Rua Claudio Manoel pousadu Imperatriz. Nabízejí pokoj vč. TV a WC za 20,00 R$, nechci, cimérku 2×3,5 m se společnýma sociálkama na chodbě za 15,00 R$, to beru! Procházka městem, v poledne se mě Japonec ptá na poštu, jmenuje se Kama, jdeme na oběd do Cafe&Cia., bufet typu self service (15,00 R$/kg, moje porce 6,97 R$). V 15:00 rozchod, jdu si na hodinku dáchnout, v autobusu jsem se moc nevyspal. Ve 20:00 společně pivečko, dvě (v Brazílii se pivo pije na naše poměry přechlazené, uchovává se v mrazácích, většinou mají 600ml láhve, čepované velmi vyjímečně, plechovkové je běžné, půlitry neznají).

12. srpna 2003
Je docela hezky, courám městem, hledám net: Cyberhouse (1 – 30 minut/5,00 R$) mi připadá drahý, v RAITAI 1,50 R$ za každých 15 minut, tak tady hodinu vydržím. Pak zase brouzdám městem, potkávám Kamu dříve než jsme měli domluveno, jdeme na oběd do Adega Ouro Preto, self service, ale ne na kilo, ale za pevnou částku 12,00 R$ co hrdlo ráčí, tak tam cpu 2 talíře, pivko platí Kama, pak ještě kafíčko a meloun s kondenzovaným mlékem. Navečer jdeme koupit lístky na bus na zítřek, Kama na 7:00 směr Tiradentes, já na 15:00 do Belo Horizonte (12,35 R$), s tím, že mi ještě večer odtamtud snad něco pojede směr národní park Chapada Diamantina.

13. srpna 2003
Je jasno, courám se městem, píšu e-maily, obědvám v Tudo a kilo (12,90 R$/kg, za svůj talíř 6,84 R$). Ve 14:00 přesun na busák, v 15:00 odjezd. Po dvou hoďkách jsem v Belo Horizonte. Očekávání se splnilo, bus mým směrem jede, během dvou hodin budu odsud pryč, stačí vybrat cíl cesty. Podle mapy nejvýhodněji vypadá město Jequie, kupuju lístek za 107,81 R$, v 19:00 vyražím poloprazdným luxusem fy GONTIJO do tmy.

14. srpna 2003
Oblačné víko nad Brazílií. Projíždíme buší i savanou. Po 16 hodinách, v 11:00, vystupuju v Jequie. Záhy zjišťuju, že odsud se do NP Chapada Diamantina nedostanu. Buď zpět do Vitoria da Conquista nebo dál na sever do Feira de Santana, a pak na západ. Přemýšlím i o stopu. Měním plány, v 13:45 přesvědčuju řidiče busu aby mě vzal za úplatek do Salvadoru. Cesta se vleče, čas utíká, nechci tam přijet za tmy, mám z toho velkoměsta docela obavy.

Salvador

Do Salvadoru dorážíme až v 19:00, za tmy. Na busáku v informacích mi nabízejí levný hotel za 29,00 R$, no jo, když nic jinýho není a na vlastní triko se mi teď nic hledat nechce. Jeden policajt mě vede až na nástupiště autobusů, řidič mi říká kde vystoupit, dalšího policajta žadám o doprovod k hotelu Granada, na Av. Sete de Setembro: dvoulůžko, vlastní koupelna, snídaně. Jdu na ulici sehnat něco k snědku: pivo Skol (lahváč 600 ml za 2,20 R$) a 2 sendviče za 1,80 R$, mám dneska narozeniny, tak se futruju, ale od včerejška jsem toho moc nesnědl, mám nějaký splasklý žaludek, víc se tam nevejde.

15. srpna 2003
V 7:15 snídaně v jídelně hotelu: papája a ananas, kafíčko s mlékem, houska s máslem a plátkem sýra, keksy s džemem. Vyrážím do historického centra, Pelourinha. Fotím nastrojený ženský, chtěj za to zaplatit, ale naznačuju, že jsem nefotil. 😉 Hledám levnější ubytko, všude draho, plno, anebo se mi nelíbilo. Až Hotel Ilhéus, sice je to na sociálky kolem recepce a přes jídelnu, ale se snídaní za 15,00 R$, a blízko historického centra, tak to beru. Rezervuju si pokoj č. 7, zítra ráno mě tady máte jako na koni!

16. srpna 2003
Budíček, v 7:00 už snídám, klušu městem, v 8:00 uz mám cajky v novým pokoji a valím ho na couračku. Mám to 100 metrů k výtahu do dolního města (přístav, busák), jdu to občíhnout, jízdné stojí 0,05 R$.

17. – 20. srpna 2003
Dělám si výlety do Lauro de Freitas, do městské části Barra, pozoruju pouliční představení capoeiristů a bubenických škol, pomáhám hledat ubytování 4 barceloňankám, seznamuju se večer na lavičce s Italem Rosem z Mantovy který neumí anglicky. Má v Brazílii příbuzné, tak vyrazil na výlet, ale v Salvadoru se mu nelíbí. Chápu že z historického hlediska ho to tady moc nebere, navíc je všude plno otravnejch žebráků, prodavačů, průvodců, a večer i prostitutek a gigolů. Kupuju si na večer jízdenku u spol. Aguia Branca do Ilheus, z 56,50 R$ jsem ukecal nějakou slevu na 50,34 R$, ty drobný mi jsou odpuštěny. :-) Ve 20:30 frčím minibusem s hudbou k autobusáku, a ve 22:45 z města. (Pozn. Další busy do Ilheusu jezdí v 9:00 a ve 12:45)

21. srpna 2003
V 5:50 na místě, První bus do Itacaré v 6:40, 5,25 R$, fa Rota.

Itacaré

Za necelé dvě hodiny už hledám za slabého deštíku ubytko. Po zazvonění na pousadu Casarăo mě nejdříve uvítal psík, pak sympatická panička, pokoj za 10,00 R$ vč. snídaně, to beru.

22. srpna 2003
Snídám sám, jsem tu jediný host: papája, kafe s mlíčkem, kakao, 4 housky s máslem, sladké i slané sušenky. Prší, majitel pousady, psíka i paničky, Sidney, mě bere autem na nejbližší pláže. Z Tiririca, kde se od 11. září bude konat mistrovství Brazílie v surfingu, jdu zpět pěšky. Večeře v Sabor (u pláže Coroinha) – džus z aceroly 1,50 R$, sýrový sendvič 2,50 R$, dost dobrý.

23. – 29. srpna 2003

Sólo výprava na pláž Prainha (česky Plážička, je součástí chráněné oblasti UNESCO, vstupné 3,00 R$). Se Sineyem a dvěma francouzkama, Christine a Elodie, projížďka na kánojích a skákání do vln. Prainha podruhé, pláže Jeribucaçu, Havaizinho, Itacarezinha, Camboinha a Engenhoca. Zítra vyrazím dál na jih, do Caraívy, holky ještě zůstávají.

30. srpna 2003
V 5:50 budíček, papája jako snídaně, v 6:30 odjezd, v 8:12 v Ilheusu, 8:20 odjezd do Eunapolis (22,11 R$), ve 13:00 v E., do Caraívy busy nejezdí, je špatná cesta, tak si kupuju jízdenku na 14:00 do Trancosa (7,70 R$).

Trancoso

V 15:40 začínám shánět ubytko, až v pousadě Săo Jorge je cena přijatelná, 10,00 R$, sice plesnivé zdi a studená sprcha. Na busové zastávce se ptám prodavače jízdenek na bus do Caraívy. „Dneska už nic nejede.“ „A zítra?“ „Zítra taky ne.“ „A kdy?“ „Když nebude pršet, tak v pondělí v 8:00.“

31. srpna 2003
Neděle ráno, chcípli tady všichni psi. Jdu po pláži 3 a 1/2 hodiny na jih a zpět. Oběd v self service (12,90 R$/kg, 8,05 R$ + moučníček za 1,50 R$).

1. září 2003
V 7:30 beru kramle. Kupuju si lístek za 7,00 R$, v 8:30 přijíždí bus, kdybychom prý nedojeli tak vrátí jizdné. Nestačím se divit, jak tím blátem může řidič jet jako dobytek, potkáváme náklaďák spadlý do příkopu, ještě ani nezačali s vyprošťováním. Před náma jede na enduru nějakej chlápek, asi aby nás varoval kdyby bylo něco s cestou.

Caraíva

Po 2 hodinách na břehu řeky Caraíva už platím přívoz do stejnojmenné obce, 3,00 R$. Na loďce jedu s dvěma Izraelcema a párem z Norska, a taky s místním maníkem, Maxem. Jeho táta ma prej pousadu, nabízí za 7,00 R$, tak to beru. Všichni z loďky se za ním vlečeme pískem, auta tady nejsou, jen povozy, ulice jsou jedno velké pískoviště. Ubytko slušný, jdu prozkoumat okolí, bosé nohy + rozpálený písek = nic příjemného. Mám ‚velké prádlo‘, konečně vlastní koupelna, šňůra na prádlo mezi palmama a slunné počasí. Max nabízí k večeři pizzu, za 3,00 R$ na os., všichni ubytovaní souhlasíme, moc velký výběr tady v obchodech není, a když, tak draho a ještě se snaží turisty natáhnout. Elektřina sem zavedena není, v šest večer se rozvrčej dieselové generátory a začne se svítit. Pizza je večer výtečná, je vidět, ze tahle rodina pochází z Itálie.

2. září 2003
Norka se nechává Maxem tetovat na záda, když koukám na ten nástroj, dílo lidské tvořivosti, nevzal bych to ani do ruky. Další velký prádlo. Pláž. K večeři špagety po boloňsku, zase za 3,00 R$, zase výborný, zase dobře a dosyta najedený usínám.

3. září 2003
Ještě mám co prát, balím to suché. Max přivádí chlápka, co nás v poledne vezme za 8,00 R$ na projížďku loďkou po řece. Norové si objednávají na cestu zpět pneumatiky, á 5,00 R$, já to ukecal za osm i zpátky. Jdu si ještě zaplavat, v poledne vyrážíme: plavba proti proudu, mangrovníky everywhere, stromoví krabi, řev makaků, políčko ananasů. Lodivod chce nakonec 10,00 R$. Kdepak, hochu, dohoda je dohoda. Ve čtyři začíná pěkně pršet a foukat vítr, v šest to zalamuju pod moskytiéru, zaspal jsem večeři, rybu na způsob sushi.

4. září 2003
V 7:30 definitivně vstávám, venku to furt fičí. Mám v plánu jít do Ponta do Corumbau pěšky po pláži, ale v tomhle nejistém počasí se mi moc nechce, je to přece jen 11 km pískem… Pobřeží ale vypadá dobře, lepší jít dnes než za slunečného počasí. Jdu nakoupit pečivo, párky v plechu a sušenky, a platím ubytko. Chtěli ze mě vytáhnout 35,00 R$, mrchy, Izraelci je asi namlsali dýškem, ale já na tom tak dobře nejsem, musím šetřit. Vzal jsem si jen něco, zbytek hotovosti, šeky i kartu jsem nechal v Niterói. Takže platím 27,00 R$ a vyrážím, je 10:50. Abych se cestou nenudil, počítám kroky. Po 18.894 přicházím k Rio Corumbau, malá dívenka mě na požadání na kánoji za mrzký peníz ochotně převáží na druhý břeh. Konec světa, nic tady není, malá vesnička. Čekám jestli pojede aspoň nějaké auto směrem na Cumuruxatiba. Je 15:10, první auto mě bere směrem na Prado, jedou do Itamaraju, vysazujou mě na silnici Itamaraju – Prado. Za půl hodiny a 2,91 R$ jede bus, pokračuje až do Caravelas, vystupuju v

Prado

Do Cumuruxatiby se mi už dnes nechce, hledám ubytko, nic lepšího než Pousada Casa Branca jsem nenašel – 15,00 R$/noc, TV, koupelna, lednice, snídaně. U busáku net za 1,50 R$/hod.

5. září 2003
Ke snídani jsem se docela nacpal, na pláž se vleču. Ve 12:00 balím fidlátka a čekám na bus do Cumuru, ve 13:40 za 3,95 R$ vyrážím vstříc novým zážitkům.

Cumuruxatiba

V 15:30 vystupuju hned u domu Myriam Buffatové. Na její levné ubytko mám tip od Italofrancouze Sandra ze Salvadoru. Procházím kolem postaršího oranžového teréňáku se švýcarskou SPZ na zahradu, tlesknu, jak je v Brazílii zvykem, když chcete upozornit domácí že přišla návštěva. Černá hlava vykoukla z okénka a spustila francouzsky, hned se bráním že nerozumím, angličtina také problém není. Ukazuje mi malé místnůstky – postel s moskytiérou, stolek, pár věšáků, okno, nic víc, sociálky společné pro čtyři takové pokojíky, ale jsem tady sám, navrhuje 7, já 5, „Ok, tak 5,00 R$ na noc, no problem.“ Fajn, tady teda pár dní pobudu. Myriam pochází z karibského Martiniku, vdala se do Švýcarska a pracovala jako modelka, proč se usadila zrovna tady, nevím, má dvě děti, 6 a 3 roky, manžel je prý pryč, ale brzo se vrátí…

6. – 13. září 2003
Užívám si pohody, koupu se, běhám po pláži, jezdím na báječném rezavém stroji, kdysi bicyklu :), louskám kokosy, pomáhám Myriam uklízet, vařit a péct, seznamuju se i se sousedkou Dianou a jejím synem, houpu se v síti a poslouchám CD (U2, Atman, Zouk, Skank, bossanovu a jazz).

Článek a fotografie z pobytu v Cumuruxatiba jsem publikoval na serveru Hedvábná stezka.

14. září 2003
Diana a Myriam jedou s dětmi na výlet lodí za velrybami, jako místní nic neplatí, turisti 70,00 R$. Platím za ubytko, loučíme se, balím, a volám do Niterói že zítra se u nich asi zase objevím. V 16:00 lezu do busu a s těžkým srdcem opouštím pozemský ráj. Do Itamaraju přes Prado za 7,19 R$, v 18:35 na místě. U Săo Geraldo kupuju jízdenku přímo do Niterói za 101,50 R$ a v 19:48 odjíždíme do tmy.

15. září 2003
Od 6:00 čumákuju z okna.

Niterói & Rio de Janeiro

Už v 10:20 jsme v Niterói, na bus č. 48 jdu pěšky. Doma jen služebnictvo, v pět se to začíná trousit domů, nejdřív Victor, v sedm máma s Julií, Rachel spí dnes u přitele v Riu, táta je na služební cestě po Jihoafrické republice a Austrálii, vrátí se v pátek.

16. září 2003
Jedu čtyřicetosmičkou jen do niteroiské čtvrti Săo Francisco, pěšky k pevnosti Santa Cruz, prohlídka v portugalštině, do centra mě vezou VW Beetle kluci s nimiž jsem absolvoval prohlídku.

(odtud dopisováno v září 2015) Ani nevím co jsem tam další skoro 2 týdny dělal… 😉

29. září 2003
Platím 140 R$ a v 10.00 se naloďuju na dálkový bus expres společnosti Pluma směr Foz do Iguaçu. Čeká mě 22 hodin cesty.

Foz do Iguaçu

30. září 2003
V poledne už z autobusáku kráčím do města. Přes pár dotazů na ceny ubytka v předměstských pousadách končím nakonec v hostelu v centru města. Sprchová baterie trochu probíjí, ale jde to.

1. října 2003

Paraguay

Ciudad del Este

Vydávám se na pěší výlet přes Ponte da Amizade (Most Přátelství) nad řekou Paraná do příhraničního města Ciudad del Este (Východní Město). Obchoďáky a krámky narvané zbožím, všechno vypadá jak velkoobchodní sklady. Kšeftuje se hlavně s elektronikou. Všude je nepořádek, nejen v obchoďácích, ale i v ulicích. Vracím se při zapadajícím slunci.

Brazílie

Foz do Iguaçu

2. října 2003
Jedu městskou k největší hydroelektrárně na světě Itaipu (v jazyce Guaraní „Zpívající kámen“), 11,5 km na sever. Prohlídka je zdarma. Půlhodinové video z výstavby a provozu. Pak nás busem berou na hráz a pak už ven až k Ekomuzeu. Docela rychlovka, čekal jsem víc. Ptám se průvodce, zda je možné elektrárnu vidět uvnitř. Je, tak si domlouvám Special Visit za týden.

7. října 2003
V půl jedenácté procházím turniketem do NP Iguaçu (8 R$), k nejkrásnějším vodopádům světa. Procházím se po asfaltových cestách a kochám se. Na druhé straně kaňonu je Argentina.

9. října 2003
Den D. Jedu znovu do ITAIPU Binacional. Na prohlídku čeká ještě pár, ona Kolumbijka, on Němec. V 9.00 nás vyzvedává průvodce. Fasujeme přilby a visačky, probíhá povídání o bezpečnosti, a už nás veze minivanem. Na vyhlídkách máme víc času, nakonec navštěvujeme i vnitřek, vidíme jeden z 18 turbogenerátorů (příští rok přibudou ještě 2, výkon elektrárny se tak zvýší na 14 GW) i řídící místnost. Na stavbu přehrady bylo použito 380krát více oceli než na Eiffelovku, bylo použito 12,3 milionu krychlových metrů betonu…

10. října 2003
V půl desáté znovu u vodopádů Iguaçu. V řece je víc vody a je pěkně rezavá, někde proti proudu asi pršelo. Už vím co kde je, a kudy kam jít. Po poledni si v infocentru kupuju hrníček, přívěsek a samolepky, a nechávám se busem odvézt ke vchodu. Jdu ještě do Ptačího parku, Parque das Aves, asi 200 metrů od vchodu k vodopádům (16 R$). Aktuálně mají 800 ptáků 160 druhů z 5 kontinentů, krokodýly, leguány, opičky, želvy… Procházím obřími voliérami s hejny papoušků ara, mezi kolibříky…

11. října 2003
Balím, pochoďák přes Ponte da Fraternidade (Most Bratrství) na druhý břeh řeky.

Argentina

Puerto Iguazú

Ubytovávám se v dormitory hostelu (na jméno už si fakt nevzpomínám) a vyrážím do ulic. Lahváč místního Quilmese má 970ml, to už je pěkná kuželka.

12. října 2003
Na programu mám argentinskou část vodopádů. Od vstupu jede ekologický Pralesní Vláček (Tren de La Selva) na stanici Garganta del Diablo (Ďáblův Chřtán), odkud to je ke stejnojmonné části vodopádů pár stovek metrů po lávkách. Cestou zpět vystupuju na stanici Cataratas (Vodopády) a procházím si žlutý Dolní okruh – kolem vodopádů Dos Hermanas, Alvar Nunez a Bossetti.

15. října 2003
Včera v poledne jsem vyrazil zase křesílkovým busem dál. Docela jsem se i vyspal. Za Tucumánem jsem se dal do řeči s běloškama, Katjou a Katy z Německa, zjistili jsme že máme stejný cíl, konečnou ve městě Salta.

Salta

Ubytováváme se v příjemném hostelu Inti Huasi za 10 ARS (1 Argentinské peso = 9,50 Kč). V následujících dnech společně podnikáme výlet busem do Cachi, cyklo výlet s projížďkou na koních, decentní obžerství a degustaci výborných argentinských vín (láhev za 5-6 ARS už je dobré víno). 18. října jedu busem do Jujuy (celým názvem San Salvador de Jujuy, vyslov Chuchuj), ale nic moc, v půl třetí už kupuju zpáteční lístek na půl čtvrtou za 7 ARS.

23. října 2003
Ráno v sedm odjíždím s Pulman Bus na sever, do nádherných soutěsek a krásných hor…

Chile

San Pedro de Atacama

Okolo ještě hezčích sopek a jezer, jsem po asi 8 hodinách dorazil do městečka San Pedro de Atacama. Druhý den hned brzy ráno si půjčuju kolo a jedu k ruinám Pucará de Quitor. V jedenáct už je docela teplo, tak kolo vracím a kupuju si na odpoledne výlet mikrobusem do Valle de la Luna za 3.000 CLP (100 Chilských pesos = 4 Kč).

26. října 2003
Včera jsem vyrazil ze San Pedra busem přes Calamu do Iquique. Kolem půlnoci jsem pokračoval na sever do Aricy. Do rána čekám na taxíka na hranice.

Peru

Přechody hranic v pohodě. Taxíkem pokračuju až do města Tacna. Dál opět busem.

Arequipa

Nesčetnými zatáčkami, za občasného zvracení místních, přijíždím ještě za světla do Arequipy. S pár lidmi z autobusu jdu do hostalu La Reyna. V dalších dnech užívám krás města, navštěvuju Claustros de La Compañia, relaxuju na Plaza de Armas, nakupuju CD, na snídani chodím na ovesnou kaši na tržnici…

2. – 14. listopadu 2003
Ve 20.30 za 30 PEN (1 Peruánský Nuevo Sol = 7,70 Kč) vyrážím směr Pisco. Místenkový bus se podezřele plní stojícími cestujícími, řidič ve městě zastavuje na každém patníku, ale cesta plyne v pohodě. Ráno kolem šesté usínám. Když se probouzím, zjišťuju že mi někdo ukradl příruční batoh. Foťák, pasy, karta a peníze jsou fuč. Jsme ve městě Ica. Celý bus čeká než policie sepíše protokol. Pak ještě volám do Čech do banky abych zablokoval kartu. Slečna na telefonu nechápe moji situaci a pořád chce číslo odcizené karty… Pokračuju až do Limy, abych si tam zařídil vše nezbytné. V autobusu mi nabízí pomoc Him, vrací se z Cusca od rodičů. V Limě žije v domě s dalšími dvěma bratry Ivánem a Edwinem. Všichni studují vysoké školy. Vyřizuju si na naší ambasádě náhradu za pas Cestovní průkaz, na ministerstvu vnitra nové vízum (12 PEN), poslání peněz z domova, a courám se po Limě.

15. – 17. listopadu 2003

Trujillo

Včera v 22.15 jsem usedl za 40 PEN do busu fy FLORES. Brzy ráno se ubytovávám v Hostal Internacional (10 PEN pokoj bez WC, za 15 by to bylo i s WC). Druhý den brzy ráno vyrážím městskou dopravou směr Huanchaco. Nechávám si zastavit u odbočky k vykopávkám Chan-Chan (0,80 PEN). Vstupné 10 PEN, děti a studenti 1 PEN, ukecávám to na 5 PEN a procházím si palác Tshudi. V poledne jedu do města zase busem a hned jdu pěšky, za městem jedu stopem, k pyramidě Huaca de la Luna (vstupné 10, děti 1, já studentské 4 PEN :). Další den jedu za 1 Sol do Huanchaco. Nejvíc času trávím na pláži pozorováním výroby a pádlování na tradičních rákosových člunech. V Trujillu kupuju na zítřek 17.11. u spol. LINEA za 35 PEN místenku do Huarazu.

18. – 22. listopadu 2003

Huaraz

Po 9 hodinách cesty jsme v šest ráno na místě. Zkouším Hotel de Valle (40 PEN), Hostal Miss Helena (15 PEN) a Hostal Premier, 10 solů, to beru. V autobusu vedle mě seděla Miriam. Ještě ráno kupujeme za 20 PEN u Baloo Tours výlet na ledovec Pastoruri. vyrážíme v půl jedenácté. Zastávky na kokový čaj (1 PEN), u železitého pramene, u obrovské rostliny Puya Raimondi a nakonec na parkovišti pod ledovcem. Platíme ještě 5 PEN vstupné k ledovci. Nahoru je to asi 300 výškových metrů, v pěti tisících metrech nad mořem nic snadného, když jsem ještě včera večer byl u moře… V půl sedmé večer jsme zpět v Huarazu. Myslím že mi praskne hlava. :) Druhý den v 9.00 jedeme s Pablo Tours za 25 PEN do Chavínu de Huantar. Zastavujeme v Catacu, pak u Laguna De Querococha (3980 m n.m.) a u tunelu Cahuish (4450 m n.m.). Busem stále kolují pytlíky s citronovými bonbony a kokovými lístky, zkouším obojí. Na rozdíl od některých místních nezvracím. V půl druhé konečně v Chavínu, oběd za 4 PEN, vstupné 10. Kultura Chavín patřila k nejstarším a nejvyspělejším kulturám Jižní Ameriky, její existence je datována mezi lety 900–200 před n. l. s vrcholným obdobím od roku 400 před n. l. Nejznámější lokalitou je právě město Chavín de Huantar. Významné byly zejména kamenné hlavy strážců na obvodu opevnění, které měly místo chránit proti vetřelcům. Byla do nich kněžími a šamany vložena posvátná moc jaguára a hada. Do současnosti se dochovala pouze jedna, „Cabeza Clava“. Uvnitř pevnosti je kamenná stéla „El Lanzón“ vysoká 453 centimetrů. Po 220 kilometrech jsme v půl deváté večer zpátky ve městě. Další den si dělám procházku na rozhlednu Rataquena, do Muzea de Ancash (2 PEN), na výhled Wilcahuain. 21.11. se jedu nalehko podívat do Yungay. V mikrobusu potkávám američanku Laru. V Youngay směňuju soly v kurzu 1 USD:3,43 PEN a sháníme odvoz k jezeru Llanganuco. Mikrobusem tam 10, zpět 10; taxík tam i zpět 30, nakonec stopujeme náklaďák za 5. Před vjezdem do národního parku nás posílá na korbu. Ušetřil nám tak 10 USD. Procházíme se až k památníku Československých horolezců které tady zavalila lavina v květnu roku 1970. Zpátky jedeme za 4,50 PEN colectivem s učiteli. V Yungay s nimi musíme na pivo. Každý jednoho lahváčka (620ml). Z Yungay až v 20.00 busem za 3 soly. 22.11. ráno kupuju místenky do Limy a za 1 sol jedu do Yungar, kde probíhá „slavnost mléka“. Odpoledne jdu pěšky do obce Taricá a zpět do Huarazu zase za 1 sol colectivem.

23. listopadu – 1. prosince 2003
Ráno v půl desáté za 25 solů usedám na sedadlo č. 19,

Lima

a odpoledne jsem zpátky v domě u kluků Cansayových. Je tady návštěvě jejich máma. Courám po zapadlé tržnici „Díra“, procházím se po nóbl nábřežních promenádách čtvrti Miraflores…

První prosincový den ve 13.35 (s dvacetiminutovým zpožděním) vyrážím za 98 PEN do Cusca. V 19h se servíruje večeře. V TV pořád běží nějaké filmy.

2. – 4. prosince 2003

Cusco

Kvůli závalům na silnici jsme v cíli ne v 10, ale v pravé poledne. Na autobusáku už čeká Blanka. Hledáme hostel, tam kde bydlela se jí nelíbilo. V Kutimuy smlouváme 4 noci na dvoulůžáku za 70 PEN. Druhý den jdeme pěšky k pevnostem Saqsayhuaman a Qenqo. Další den už jen vegetíme ve městě.

5. prosince 2003
Balíme už dnes, za ty tři noci to smlouváme na 50 solů a jdeme na bus do Pisca (2 soly). Po nákupech na tržnici bereme bus do Urubamby za 3 soly a dál do Ollantaytamba za 1 sol. Za 11,90 USD pokračujeme v 19.45 vlakem do Aguas Calientes. Ptáme se na kemp. Skáčeme zpátky do vlaku který se vrací. Vystupujeme v deset večer v Puente Ruinas. Smlouváme 2 noci na 20 solů a stavíme Blanky stan.

6. prosince 2003
V 5.10 budíček, 5.45 zahajujeme výstup lesní pěšinou , 6.30 už jsme u vstupu k

Machu Picchu

Vstupné 20 USD, děti 5, studenti a já 10 USD. 11.10 – 11.45 výstup na Huayna Picchu. Po dvaceti minutách lezeme dolů přes Chrám měsíce, což měla být jeskyně, ale je to spíš dozděný převis, výzdoba žádná. 13.50 se odepisujeme z HP, a procházíme znovu a znovu MP. V pět už jsme na cestě dolů po klikatící se silnici, po 40 minutách pohodovým tempem jsme v kempu. Po večeři jdeme ještě do Aguas Calientes.

7. prosince 2003
Ve 4.20 budíček, balíme, a v pět už mašírujeme na nádraží. V 5.45 odjíždíme z AC do Ollantaytamba. Po dvou hodinách vystupujeme. (houska se smaženým vajíčkem 0,5 PEN) Bus do Urubamby 1 PEN, dál do Pisacu 1,5 (tržnice: dvoje vlněné ponožky 7 solů, kulich 4, tričko 7, choclo se sýrem 1,5, samotná houska 0,1 solu). V 13.45 odjezd do Cusca.

Cusco

Stejný hostel, stejný pokoj. V tržnici na rohu si dáváme menu za 2 soly, a jdeme koupit lístky do Puna na pozítří 8.00 (15 solů).

9. prosince 2003
V 7.30 platíme dohromady za 2 noci 35 PEN. Za 2 PEN bereme taxi na busák. Bus opět nevypadá tak jak nám ukazovali na fotkách (z chemického WC je jen díra v podlaze), ale v osm vyrážíme. Z jedné zastávky v Juliace se vyklubalo několik zastávek pro stopaře a pár zastávek kvůli tekoucímu oleji. U každé pumpy pak dokupujeme dvoulitrovku. V Juliace jsme večer ve čtvrt na sedm a dál už řidič nechce jet. V místní kanceláři CISNES to reklamujeme. Dávají nám každému 3 soly na cestu do Puna, jeden z toho je padělek, mění mi ho. S Pony Express tmou a deštěm konečně v půl osmé v cíli. Místo 5 hodin trvala cesta 11 a půl hodiny.

Puno

Agent Pousady Real nám na busáku nabízí ubytování za 18 + 3 soly za taxík. Jdeme pěšky, potkáváme i Real a ukecáváme to na 15.

10. prosince 2003
Pohled domů za 4,8 PEN, po Peru 1,6 PEN, 3 kulichy 10 PEN, choclo con queso 1 PEN, špagety s hranolkama a kuřetem 1 PEN…

11. prosince 2003
Vstáváme v půl sedmé. Mikrobusem do Chuquita za jeden sol. Templo de Fertilidad mě moc nenadchlo, jdeme na břeh jezera Titicaca. Odpoledne bus směr Sillustani, ale nevystupujeme a jedeme dál. V Juliace nás na busáku přemluvila agentka od Seňor de los Milagros, slevila až na 10 solů. S platbou čekám až přijede bus. Tentokrát to s fotkama souhlasí. Ve 14.50 vyrážíme. V horách pod námi přeletělo hejno plameňáků. Sedět v autobusu a pozorovat letící plamňáky shora byl krátký, ale nezapomenutelný zážitek.

Arequipa

V 19.00 bereme taxi za 2 soly k hostalu La Fiorentina (dvojlůžák za 30/noc) a jdeme na večeři za 2,50. Další ceny: čerstvý džus 0,3l/0,5 solu, ceviche 2 soly, kg jablek 2 soly, kg papáji 1,5 solu, churos 0,5 solu, chocklo 0,5-1 sol, chocklo se sýrem 1-1,5 solu, menu 1,5-3 soly, internet 1-1,5 solu/hod.

15. prosince 2003
Taxi na busák za 3 PEN. V 7.45 se spol. Ormeňo za 15 PEN do Tacna. V Tacna přechod na mezinárodní terminál, a colectivem za 10 PEN na hranice. Musíme komplet všechno vysypat z batohů, ale místních si ani nevšimnou.

Chile

Na Chilské straně po mě chtějí „opravdový“ pas. 🙂 Stopujeme osobák za 1.000 CLP (100 Chilských pesos = 4 Kč).

Arica

Nakonec usmlouváváme jeden pokojík na 3 noci za 11.000 CLP. V následujících dnech vystupujeme na Morro de Arica, bloumáme v ulicích, parcích i na břehu oceánu. Pozorujeme předvánoční mumraj a bruslení (na kolečkových bruslích) pod vánočním stromem na náměstí. Ceny: 3kg banánů 500 CLP/20 Kč, 1kg třešní 700 CLP, 1 kg nektarinek i 2,5 litru balené vody 500 CLP, internet 400 CLP/hod.

18. – 19. prosince 2003
Ve 22.30 odjezd. V 8.00 v Calama, přestup, utrácím poslední pesa nejen za jízdenku na 10.00 do argentinské Salty (15.000 CLP), ale i za jídlo. V jednu jsme v San Pedru. Blanka vystupuje. Počkám na ni v Saltě.Hodinu se pak škrábeme do hor. Až v 17.15 na Arg. Celnici.

Argentina

V osm večer stavíme na večeři. V půlnoci jsme teprve v Jujuy.

Salta

V půl jedné konečně v Saltě. V hostelu Inti Huasi mě recepční poznává, dávám sprchu a omdlívám do postele…

5. ledna 2004
V 15.30 opouštím Saltu. Za 104 ARS (1 Argentinské peso = 9,50 Kč) a 20 hodin se ocitám v

Buenos Aires

Na busáku se na oko nechám ukecat od poskoka Hostelu Corre Caminos (stejně jsem na ně měl už letáček a chystal jsem se je hledat) a nechávám se doprovodit až k recepci. Za 10 ARS na noc je to fajn bydlení na dormitory, zamykací skříňka, snídaně zdarma…

fotogalerie