souostroví Moluky – Keiské a Bandské ostrovy
17.9. – 7.10. 2018
17.9.2018
Pro jistotu vyrážíme na letiště zase o něco dříve. Už před polednem. Žádná kolona, nehoda, ani nic co by nás zpomalilo, na cestě nebyla, tak jsme na Terminálu 1 už v jednu. Asi proto, že je pondělí, je A380 poloprázdná. Hned po vzletu se přesouvám o řadu dozadu a uléhám přes tři sedadla. Sleduju filmečky Poorna a Life of the Party. První je životopisný film o Purně Malavathové, nejmladší dívce na Everestu. Moc hezký. Druhý je nová komedie s Melissou McCarthyovou. Klasická americká po tisící omletá komedie z vysokoškolského prostředí, ale koukatelné. Přistání v Dubaji se ve výšce 10 metrů nad přistávací dráhou přerušuje. Už jsme přeletěli světla na začátku přistávací dráhy. Jdeme zpátky nahoru. Čtyři motory jedou naplno, docela hukot. Stoupáme do 1200 metrů, a na druhý pokus už přistáváme. Odlet máme z Terminálu 2, tak tam hned metrem jedeme.
18.9.2018
Ve čtvrt na pět se vrzající boeing odlepuje ze země. Po snídani usínám, a budím se když vlétáme nad Sumatru. Ještě zbývá hodina a půl letu. V Jakartě přistáváme napoprvé. Zjišťujeme, že už jezdí mezi terminály vláček. Není to pohodlné jako v Dubaji, ale je to určitě lepší než se mačkat v autobusu. Vlak nejede po kolejích ani na magnetickém polštáři, ale na gumových kolech po betonové nadzemní konstrukci. Takže je to vlastně autobus? 🙂 Hrká to sebou víc než lokálka mezi Sobotkou a Libošovicema. Po pár minutách jsme přece jen na sousedním Terminálu 3. Hned se jdeme odbavit. Vybíráme první milióny z bankomatu (tisíc rupií je asi 1,50 Kč) a pomalu se couráme k bráně 26. Místo v 19:15 startujeme ve tři čtvrtě na osm, ale v Makassaru přistáváme podle plánu ve 22:45. O tři čtvrtě hodiny později už vysprchovaní uléháme na čistém a tichém hotelovém pokoji do voňavého povlečení.
19.9.2018
Přesně v 9:00 koukám na hodinky. Spánku tedy bylo přiměřeně, ani moc, ani málo. Před letištěm sháníme taxi do Bantimurungu. Hned druhý taxikář souhlasí s námi navrhovanou cenou 200 tisíc, tak nasedáme. Vychází to na naše tři stovky, na místní poměry docela dost, ale odhadli jsme cenu jako přiměřenou vzdálenosti a pohodlí. 27 kilometrů jedeme něco přes půl hodiny. Pořád v zástavbě, ale celkem plynule. Projíždíme nově opravenou branou do národního parku Bantimurung Bulusaraung až na náměstíčko se stánkama u pokladen. Ptáme se na ubytování. Jeden z místních oficiálních průvodců nás posílá do hotelu za pokladnami. Jde s námi. Procházíme tedy bez placení vstupného. Smrdí to tady plísní už u recepce, tak se necháváme odvést do pavilonu vně areálu. Ardi, ten ochotný chlapík, chodí s námi a všude to za nás domlouvá. Recepční anglicky neumí, cizinci tady většinou nepřespávají. Pokoj nám nabízejí prostorný, čistý a s klimatizací, za přijatelných 200 tisíc. Po aklimatizačním odpočinku a místní polední modlitbě se jdeme občerstvit do blízkého warungu (občerstvení). Nasi goreng ayam (smažená rýže s kuřecím masem) je jistota. S Ardim, který tady obědval taky, jdeme odpoledne k vodopádu Bantimurung a k jezírku před ním. A ještě dál do hloubi lesa kam je vstup zakázán. K jezírku kde pramení řeka Bantimurung. Do parku mají místní vstup 25 tisíc rupií, cizinci 255 tisíc. Ardi nás pak ještě bere autem na rýžová pole a ke kolonii kaloňů celebeských. K večeři si dáváme rybu s rýží, čaj, kafe a 2 malé petky vody, za vše platíme 30 tisíc (cca 45 Kč). Měsíc vychází chvíli po západu slunce, focení Mléčné dráhy se teda nekoná. V půl desáté už usínáme.
20.9.2018
Budíme se ve tři čtvrtě na jednu po půlnoci a cítíme se vyspalí. U nás je teprve sedm večer. Musíme si dát tři díly TVT, aby nás ještě přemohl spánek. V 7:30 místního času nás ale nekompromisně budí budík. V osm máme totiž sraz s Ardim. Zkusí nás vzít za makaky tmavými, místním endemitem, který je dle IUCN ohroženým druhem. Ve vápencových skalách ale nejsou žádné stezky jako loni v Tangkoku. Jedeme po silnici do kopců na východ, a jen koukáme z auta okolo. Nic ale nevidíme. Zastavujeme u prodavačky palmového sirupu a medu. Sirup je levný, půllitrová petka 5 tisíc, ale med už stojí 40 tisíc za 100ml lahvičku. Obracíme se na cestu zpět. Nakonec se na nás usmívá štěstí a přes silnici přebíhá tlupa makaků. Vystupujeme z auta a pozorujeme je dokud nepřejdou úplně všichni, a dominantní samec nám neukáže zadnici. Po návratu do Bantimurungu jdeme už sami do parku a k jezírkům. Hlavně za motýlkama. V půl jedné na pokoji balíme a v jednu ve warungu obědváme. Ve tři nás Ardi veze do oblasti Rammang-Rammang, která je s rozlohou 45 tisíc hektarů třetí největší krasovou oblastí na světě. Rammang v makasarštině znamená mrak nebo mlha, rammang-rammang tedy odkazuje na množství mlh které se tady vyskytují zejména ráno. Člun pro 1-4 osoby stojí 200 tisíc. Meandrující říčka, mangrovy, ticho a klid ve vesničce Berua za ty peníze určitě stojí. Pak už se směrujeme k letišti. Ardi cestou zastavuje u mešity na modlitbu, my zatím jdeme naproti do supermarketu. V Makassaru se už za tmy prodíráme zácpou. Necháváme se odvézt zase do letištního hotelu. V devět se s ním před hotelem loučíme. Po ubytování jdeme ještě vybrat bankomat a na skromnou večeři. V 21:40 řídíme tři budíky a zkoušíme usnout.
21.9.2018
V půl třetí nás hned první alarm budí. Ve čtyři letíme dál na východ, do dalšího časového pásma. Do Ambonu, hlavního města provincie a souostroví Moluky. Let dlouhý dva a půl tisíce kilometrů trvá necelé dvě hodiny. Ocitáme se v časovém pásmu na úrovni Japonska. V sedm už couráme po letišti, a čekáme na další let na ostrov Kei. Kavárna Excelso má wifi, tak chvíli sedíme nad arabikou z Jávy. Ve vedlejším obchodě je restauračka, přetahujeme tam pak batohy a dáváme si něco s rýží. Ani ne něco, jako všechno. Prodavač postupně ukazoval na všechno co ve vaničkách měl, a já jen přikyvoval, tak to na talíře přidával. Po tom co jsme si to natlačili do krků se přesouváme do odletové haly. Místo v 11:55 odlétáme nakonec až v 13:40. Letíme vrtulákem ATR72-600, takový autobus s křídly, sedačky 2+2. Necelá hodina a půl utekla rychle. Čumákoval jsem z okna, i svačinku jsme dostali. Přistání na letišti Karel Sadsuitubun v pohodě. U vstupu do letištní budovy vítají každého pasažéra úklonou muž a žena v tradičním oděvu. Milé. V celém letadle jsme byli sami bělásci, při čekání na zavazadla nás všichni sledují. Ti dva v tradičních oděvech nás zdvořile žádají, ať se jim zapíšeme do návštěvní knihy. Venku už čeká hlouček taxikářů. Oznamujeme, že chceme ke Coaster Cottages. Navrhují 200 tisíc, já 150. Jeden z taxikářů souhlasí. Nakonec nás veze ten co chtěl 200, protože je silnější, a toho levnějšího přepral. Platíme mu 150t a tváří se spokojeně. Ketty v Coaster Cottages nás ubytovává v jednom z dvou bytečků staré vily. Než si stíháme vybalit, přichází se omluvit, že si pokoj někdo online zamluvil. Jde s námi do vedlejšího resortu Ohoimel, ale tam se rekonstuuje a je zavřeno. Sedá tedy na motorku, a jede se zeptat na jižní konec pláže Pasir Panjang. Nechceme tady jen čučet a čekat, tak bereme plnou polní a jdeme po silnici do Ohoililiru. Potkáváme ji až uprostřed obce. Našla nám volný pokoj v Mercy Cottages. Jeho provozní jede taky na skůtru. Já si sedám za Ketty, Terka za hubenou provozní, a frčíme s bagáží na zádech. Nakonec si vybíráme větší ze dvou domečků (TV, wifi, sprcha se studenou vodou, rychlovarná konvice) a hned jdeme na pláž. Není to ledajaká pláž. Pasir Panjang je pláž s nejjemnějším pískem na světě, a je vzdálená 102 kroků od naší terasy. Pasir Panjang znamená Dlouhý Písek, je dlouhá dva a půl kilometru. Při odlivu je ještě o pár stovek metrů delší. My jsme na jejím širším jižním konci, na sever se zužuje. U Coaster Cottages je jen pár metrů písku, a u Ohoimel resortu nemají pláž se suchým pískem vůbec. Nakonec jsme si na nuzný domeček zvykli. Není s výhledem na moře, ale je blízko do krámků, jídelní stůl přímo na terase, a pláž je tady taky lepší. Večeři jsme si řekli na sedmou hodinu, tak je připravená mísa rýže, kuře a teplá zeleninová příloha.
22.9.2018
Vstávám až na třetí pokus, chvíli po deváté. Snídaně byla v devět, tak jdeme hned na terasu. Jsou už připravené toasty a vajíčko na dva způsoby – volské oko a míchané. Vytrávit jdeme na liduprázdnou pláž. Na lavičku k nám přisedávají kluci ze sedmé třídy, tak si procvičují angličtinu, a nás učí něco z indonéštiny. Po poledni si jdeme dát na pokoj šnorchly a masky, a jdeme na samý severní konec pláže, až k Ohoimel resortu. Zrovna je odliv, dá se dojít až k opěrným zídkám se schůdky, ale ještě se dodělávají, tak tam nelezeme. Cestou zpět s místními fotíme nalezené mušle a západ slunce. Skvělá atmosféra, klid a fajn lidi.
23.9.2018
Když už v půl sedmé počumuju kolem chatky, tak jde domácí dělat snídani. Dnes rýže s volským okem. Jelikož je neděle, jdeme dál na sever, dál od místních víkendových návštěvníků. Když už plavání a „hello mistr“ máme dost, jdeme zpět do chatky po cestě pod stromy, ne po pláži. Zahlédli jsme nějakou blondýnu, jak nakukuje do sousední chatky, ale zase odešla. Děláme si po silničce procházku do nedaleké obce Ngilngof a blondýnu vidíme vycházet z potápěčského centra na kraji Ngurbloatu, tak asi zakotvila tam. Je odliv a zataženo, fotím jen krabíky na skalnatém pobřeží. Západ chytáme u mola na úplném konci pláže Pasir Panjang, tak se kocháme. Po soumraku komáři píchají jak zběsilí, tak se dáváme do pohybu. K večeři je prostřeno pro čtyři, jsme zvědaví kdo přibyl za sousedy. Je to ta blondýna s přítelem, Clarissa a Mark z Německa.
24.9.2018
Ještě před snídaní jdu sám k molu, tvořit nějaké umění. 🙂 Po ní jdeme lenošit na pláž. Je tady sakramentský klid a ticho. Až navečer postupně přijelo na západ slunce asi celkem 20 lidí. Ale je jasno, tak se žádná světelná show nekoná.
25.9.2018
Opět procházka po pláži ještě před snídaní. Po ní zase pláž a šnorchlování. Zase klid. Západ se tentokrát vydařil.
26.9.2018
Před snídaní jdu kousek do vnitrozemí a po silnici rovnoběžné s pobřežím. Potkávám týpka co nese za rameni ocelový sloup. Hází ho do trávy když mě vidí. Prý ho našel u stavby nového vysílače. Hmm, našel… Ale musí vážit aspoň 40 kg, tak mu ho za tu námahu přeju. Fotím hmyzáky a jinou havěť, a tak mě to vzalo že jsem zpátky až ve čtvrt na deset. Ale Terka na mě se snídáním čeká, nezačala beze mě. Potom si jdeme jen lehnout na pláž. Po poledni máme domluvený výlet na nedaleký ostrov Haeu. Po obědě se nás na pláž přišli zeptat, jestli ještě chceme jet, že by teda jeli na skůtru koupit benzín. Tak jsme je poslali pro benzín. Za deset minut byli zpátky. Lodivod se představuje jako Herman, anglicky umí asi jen pět slov, rukama nohama ale dohadujeme vše podstatné. Plavba trvala asi čtvrt hodiny. Kotvíme u písečné kosy s docela strmým klesáním. Na dně je nepořádek, dál od břehu je to lepší. Asi za dvacet minut se zatáhlo a viditelnost ve vodě se zhoršila. Tak lezeme na břeh. Popoplouváme ke schůdkům do Ohoiew Island Resort a jdeme ho obhlédnout. Je zavřený. Procházíme pěknou dřevěnou dvoupodlažní stavbu s krásným balkonem a výhledem. Nojo, ale na ostrůvku nic jiného není, a nemít ani kam jít turisty asi odrazovalo. Včetně mě. Taky jsem na tohle ubytování na netu narazil, ale nezaujalo mě. Je to tady až moc odlehlé. Během obhlídky Herman přinesl tři kokosáky. Dva jsme vypili, třetí rovnou rozseknul a jen jsme ho vydlabali. Když dorážíme zpátky na Pasir Panjang, už se oblačnost trhá. Je pět, tak se ještě koupeme a čekáme na pláži na západ.
27.9.2018
Dopol zase koupačka. Při odpoledním přílivu zase máme dohodnutého Hermana k výletu k protějšímu ostrovu Ngaf. V půl druhé už nás nad korálovým útesem vyhání z lodi. Proud nás nese a Herman pluje nedaleko, tak jsme v klidu. Pak nás veze na Kecil na pláž severně od laguny a zase odkudsi přináší kokosáky. Na Pasir Panjang vystupujeme těsně před západem, tak se vyhříváme a kocháme. Měsíc dnes vychází až po deváté, tak jdu hned po večeři fotit Mléčnou dráhu kousek za domeček.
28.9.2018
V půl desáté definitivně opouštíme naší chatrč, a vyrážíme dál. Před odletem se ještě chceme mrknout na pláž Matwair, jestli je tak úžasná jak se píše. Fičíme 80-90 asi hodinu a půl na jih ostrova. Vesnička Matwair je liduprázdná. Fouká vítr a je příboj, tak se jen tři čtvrtě hodiny procházíme po pláži. Ve tři čtvrtě na jedenáct už vyrážíme zpátky na sever. Na letiště je to něco přes hodinu jízdy, přesně 48 kilometrů. Tady se fakt nejezdí rychle, obzvlášť přes obce. V jednu už jsme odbavení a vyhlížíme kdy pro nás přiletí vrtulák. Při vycházení na letištní plochu se se všemi zase úklonou zástupci turistického oddělení loučí. Při rolování letištní technici mávají letadlu. V Praze nebo v Dubaji se to pochopitelně stát nemůže, tak to potěší. Ani jsem se nenavlékal do ničeho teplejšího, a let v pohodě dávám v kraťasech, tričku a sandálech. V Ambonu jen přecházíme silnici do nejbližšího penginapanu (ubytovny) Galuh. Skromný pokojík z klimatizací za 170 tisíc, no neberte to. Hned jdeme k silnici chytit taxi k Batu Kapal Liliboi, nejbližší turistické zajímavosti. Celkem sympatický Ahmed se sám nabízí že nás tam odveze. V autě má i manželku s asi roční dcerou. Je to jen 9 kilometrů, ale jedeme 20 minut. Odpolední provoz na klikatých a úzkých silničkách je hustý jak povidla. V domečku u silnice platíme vstupné 5.000 rupií, a běžíme ze schodů na oblázkovou pláž, pak zase po schodech nahoru na skálu. Skalním oknem se dá hned projít do velkého prostoru vytvořeného příbojem. Na rozdíl od fotek na netu je tady uvnitř už betonová lávka. Někdy mi v záběru překáží, ale zase se díky ní dají udělat fotky z místa kam bych se bez ní nedostal. Fotím dokud je nějaké světlo. Zpátky do města jedeme už za úplné tmy. Navrhuju Ahmedovi, aby nás ráno odvezl do přístavu, ale asi mi nerozumí. Vůbec nereaguje. Jdeme ještě na letiště na večeři. Na pokoji vraždíme 37 komárů a jednoho švába, a vyčerpáním usínáme až kolem jedenácté.
29.9.2018
Prší, chvílemi leje. Balíme a mezi kapkami přebíháme na letiště. Pro zásobičky a do bankomatu. Před obchodem potkáváme Ahmeda. Říkám mu, že potřebujeme do přístavu Tuleh. Shodujeme se na 200 tisících. Má docela radost že cestou k bankomatům ostatní taxikáře odmítáme, a že má kšeft. V přístavu jsme až ve tři čtvrtě na devět, déšť a zaplavené silnice standardní pomalou dopravu ještě více zpomalil. Po vystoupení z auta chvátáme tak, že jsme přehlédli pokladnu. Zastavují nás a jdeme ke kase zadními dveřmi. Ekonomickou třídou to do Banda Neiry lodí Express Bahari 2B stojí úctyhodných 410 tisíc. Loď už tady stojí, tak nastupujeme. Měla by vyplout v devět, v Banda Neiře bysme měli být ve tři. Dávám batohy dovnitř, nakukuju do ekono kajuty, ale zůstáváme venku na čerstvém vzduchu. Už tady sedí Korejec a několik Němců. Kupujeme nějaké smažené banány a čekáme na vyplutí. V 9:55 přijíždí náklaďák s cisternou a tankujeme. V 10:10 konečně vyplouváme. Na volném moři se zvedá vítr a vlny. Padá nám ze střechy i náklad, polystyrenové boxy na ryby. Tak, a je v moři další plastový odpad… Ale zase chvíli plujeme vedle velryby, tak jsou i příjemnější chvilky. Vlny jsou takové, že často zpomalujeme, abychom se o ně nerozlomili. Na horní palubu z útrob vylézají i Mark a Clarissa, naši sousedi z Mercy Cottages. Terka vrací přes zábradlí přírodě smažené banány, a útrpně vyhlíží přístav. Do Banda Neiry připlouváme až v půl páté. Na břehu nám pár (doslova dva) naháněčů nabízí nesměle nějaké ubytování, ale jinak nikoho nezajímáme a nikdo neotravuje. Lezeme do prvního hotelu který míjíme, New Selecta. Na recepci nikdo nesedí, ani na volání se neozývá. Procházíme si teda odemčené pokoje, a obhlížíme rybníček s koi kapry. Když konečně přichází chlapík, tak mu jen oznamujeme, že chceme pokoj č. 105, ten se nám líbil nejvíc. Na to co jsme zatím měli je to luxusní hotel – klima, teplá sprcha, splachovací záchod, wifi, všude velkoformátová světlá dlažba. Chvíli poleháváme a uzemňujeme žaludky a vnitřní ucho, ale hlad nás vyhání do ulic. Daleko nemusíme, hned vedle ve Spice Island Cafe si poroučím skořicový čaj (luxusní sladká chuť), smoothie Neira Paradise (mango, papája a limetka), Nasi Campur (rýže, kuře, ryba, vajíčko a zelenina). Terka jen kolu.
30.9.2018
No zase tak luxusní hotel to není. První šváb vyběhl po probuzení zpod postele, druhý mi vběhl při ranní hygieně do koupelny pode dveřmi. Snídaně se podává v sedm. Skořicový čaj, papájové smoothie, lívanec – samotný, bez marmelády, asi ji snědli švábi. 🙂 V osm už si vykračujeme do přístavu. Ptáme se na loď na ostrov Hatta. Ukazují na bližší molo, tak shazujeme batohy a čekáme. Dlouho se nic neděje, tak se poptávám dál. Ukazují na druhé molo… V půl desáté nás oslovuje zřejmě indonéský turista a itelektuál, protože umí nejen indonésky ale i dobře anglicky, a vyptává se nás na jízdní řád lodí. 😀 Ráno mu kvůli počasí zrušili plavbu Expressu Bahari 2B do Ambonu, tak zjišťuje kam teď. Nakonec pro nás zjistil, že z Hatty dnes nic nepřiplulo, a možná ani nepřipluje. Nikdo neví. Na ostrov Ay by měla loď plout kolem poledne. Ta odtamtud už připlula. Jdeme zpět na hotel a dáváme si zavazadla na ještě neuklizený pokoj 105, a jdeme do ulic. Neplánovaně narážíme na Belgickou pevnost. Obrannou pevnost z konce sedmnáctého století, z dob kdy o tyto ostrovy válčili Belgičané, Holanďané a Britové. Ač pacifista, který návštěvy koloniálních a válečných staveb nevyhledává, nemohu si nechat ujít příležitost výhledu na sopku Api. Dokonce je pevnost od roku 2015 zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Vystupujeme po chodníčku a schodech na kopec, kde nás hned zkásnou jacísi maníci. Kasičkou je fortelná dřevěná bednička, kam jim soukáme dvacet tisíc, a zapisujeme se. Procházíme pod hradbami po směru hodinových ručiček. Po dokončení kolečka (pevnost má tvar pětiúhelníku) na nás mávají jiní chlapíci, že máme zaplatit a zapsat se. Ukazujeme jim naše jména v sešitu, tak se smějou a nechávají nás být. Lezeme ještě dovnitř a až na střechu. Čas ale už tlačí, tak musíme pro batohy. V 11.25 vyplouváme k ostrovu Ay. Vedle nás sedí dva bílí, slyším španělštinu. Moře moc klidné není, ale vlnky dáváme bez následků. Na ostrově Ay seskakujeme rovnou na pláž, kasírují nás o 40.000 rupií na osobu, a jdeme po chodníčcích do Green Coconut GH. Španělé už tady jsou. 🙂 Šli po pláži. Procházíme vilou až na velikou terasu a nabízejí nám pokoj s výhledem na moře. Dech beroucí výhled, moře hned pod domem, hamaka před okny. Na Hattu už nechci, tady je to super. Seznamujeme se s Mallorčany a čtyřicátníky Cristinou a Marcem, a pětašedesátiletým Normanem z Tasmánie, který už tady několik dní je. Majitel Ayem je sympatický chlapík a bydlí s rodinou v sousedním domečku. Mallorčani to měli booknuté online, tak se na ně čekalo s obědem. Chudák Norman, čekal do půl druhé. Najíst dostáváme samozřejmě také. Natěšení jdeme hned potom šnorchlovat na útes před domem. Pecka! Asi dvě hodiny si užíváme tu úžasnou rybí polévku. Pak si střídavě vychutnáváme odpolední sluníčko v hamace, a na západ jdeme na přístavní molo. Docela to tady žije. Spousta dětí leze po lodích a skáčou z nich do vody, na pláži se čutá fotbal, holky si fotí selfíčka, a různě se posedává. Cestou zpět se nahazuje generátor a rozsvěcí pouliční světla. Mallorčani sedí u Bintangu na terase GH Ardy. Prodává ho Ardyho žena v krámku přes ulici za 50.000 rupek. Po večeři dohadujeme s Ayemem na zítřek výlet na nedaleké ostrovy Run a Nailaka.
1.10.2018
Budím se v 4:47, 5:47, a v 6:42 už teda vstávám. Sluníčko hned od rána nasávám v hamace, na kterou ráno a navečer pěkně svítí. Je to ta nejlepší hamaka na světě. 🙂 Lepší než ta co máme doma v obýváku. Ta není s výhledem na moře a sopku. 🙂 V sedm okolo frčí člun do Banda Neiry. Snídaně je až před osmou – lívance, džem z muškátových oříšků, papájové smoothie a banánky. Klasicky voda, čaj a káva po celý den kolik hrdlo ráčí. V devět se naloďujeme a vyrážíme na západ. Plujeme přes půl hodiny. U ostrova Run šnorchlujeme asi hodinu kousek za molem. Pak plujeme na ostrůvek Nailaka na oběd. Ve stínu keřů Ayem vytahuje ešusky, máme rizoto z kuřete a mořských plodů. Poobědovou siestu trávím focením. Pak popoplouváme pár desítek metrů, ale je silný proud tak lezeme z vody a popojíždíme ještě blíž k Runu. Skáčemě teda znovu do vody, ale Norm to vzdává asi po půl minutě. Lezeme znovu všichni z vody do člunu. Určitě by nás posbírali kdyby nás proud někam zanesl, ale když se na to Norm necítí, tak jsme solidární. Plujeme teda nazpět k ostrovu Ay, k útesům u Long Beach. Tady jsme ve vodě asi hodinu. Chvíli po čtvrté už přepíráme plavky na pokoji, a jdeme se vyhřívat na terasu. Velká konev skořicového čaje je připravená. Ráj na zemi. Před západem slunce jdeme na skoropivo Bintang k Ardymu. U večeře se setkáváme s párem mladých Kanaďanů, kteří dnes připluli z Bandaneiry, ale povídá si s nimi jen Norm.
2.10.2018
Ráno už v sedm courám kolem vilky. Kanaďani odpluli, tak snídáme zase v pěti. Od stolu pozorujeme hejno delfínů proplouvajících asi 70 metrů od břehu. Po snídani šnorchling. Pomalu plaveme podle pobřeží, kolem přístavu až k malým plážím za mešitou. Terka už sedí na břehu, když zjišťuju, že začal odliv a je míň vody. Nechci korály poničit, tak plavu rovnoběžně s pobřežím zpět k molu v přístavu. Tam v klidu hlubokou vodou plavu až na pláž. Terka mě pozorovala, tak už na mě čeká. Byl jsem ve vodě dvě a půl hodiny, ani se to nezdá. Domů jdeme po pláži. Během oběda proplouvá okolo zase hejno delfínů. Kolem druhé přijela kousek od vily loď, vyskákalo z ní šest modelek a pár chlapíků. Na pláži pod terasou nechali velkou rybu, a šli k našemu jídelnímu stolu na oběd. Při příchodu pozdravila z těch osmi lidí jen jedna krasotinka. Jen jsem se v hamace otočil zády k nim, a čekal až zase vypadnou. Pak když nám slehlo, zase šnorchlování, tentokrát jen hodinu.
3.10.2018
V pět ráno mě budí zvuk tříštícího se skla. Než stačím vylézt, Marc už zametá střepy sklenic na terase. Fouká silný vítr a prší. Jdu nám na terasu sebrat prádlo. V šest přišel nahoru obhlédnout situaci i Norm. V půl sedmé se s námi loučí, public boat do Banda Neiry i přes to počasí pluje, tak na něj odchází. Snídáme s Mallorčany uvnitř. Počasí se dopoledne zlepšuje. Jdeme se projít dál za vilu podle pláže. Oběd už zase na terase.
Připluly ty ženský co s námi pluly z Tulehu do Bandaneiry, Erika a Petra z Dortmundu. Tak se tady všem představují. :)) Budou tady 4 noci, pak 4 noci na Hattě, a pak letí na Kecil. Prý mají tip na pěkné ubytování v Mercy Cottages od německých přátel které potkaly. Tak to asi od Marka a Clarissy. 🙂 Je vtipný poslouchat angličtinu s drsným německým přízvukem a se šišlavou katalánštinou. Vždycky mě dostane Cristina s jejím terimakaši (indonésky děkuji je Terimakasi, stejně tak se i vyslovuje. Když vyprávěla o cestách po Indii zaujalo mě že nedokáže vyslovit Tádž Mahal, říkala stále jen [tách machal]…
Je krásně, ale na plavání v moři jsou vlny ještě velké. Po poobědové siestě se vydáváme na pěší průzkum vnitrozemí. Procházíme vesničkou a jdeme směrem na jih. Pod obrovskými stromy kenari potkáváme plantáže muškátovníků. Od malých sazenic, po malé stromečky. Velkých plodících stromů také dost, ale ne zrovna sady. V koruně jedné kenari jsme pozorovali kuskusa. Kdyby se nepokusil nás zasáhnout močí, vůbec bysme hlavy nezvedli a nevšimli si ho.
4.10.2018
V půl deváté už pod vilou lezeme do moře. Necháváme se unášet proudem kolem přístavu až ke skále, kde se korálový útes mění ve svislou stěnu. Když cítím jak mě začíná táhnout proud, zabírám i rukama. Nechci být na večeři v Austrálii. Kraulem plavu skoro až ke břehu, kde už čeká Terka. Plavala na břeh asi před půl hodinou. Nemá ploutve, jen botky do vody, tak proudy nechce pokoušet. Vylézáme mezi domky na chodník a jdeme domů. Já teda bos. Vyhýbám se občasným slepičincům, jinak jsou chodníky celkem slušné. Na pokoji zjišťujeme, že je teprve čtvrt na jedenáct. Po nezbytném doplnění blahodárných tekutin (skořicového čaje a kávy) a relaxu v hamace, jdeme na jalan-jalan, procházku. Jdeme po hlavním chodníku kolem školy, zrovna končí vyučování. Děti se chtějí fotit a pak prohlíží moje výtvory, daleko jsme nedošli. Po obědě připluli z Banda Neiry i Mark a Clarissa. To už je snad stalking, ne? 😀 Naposledy lezeme do vody na pláži dál od vily. Mírný proud nás nese na východ. Viditelnost se zhoršuje, tak se vracíme a jdeme na pokoj pro deku a praktikujeme válení na pláži skoro až do šera. Po večeři kafraj Němci až do půl desáté. V deset vypnuli elektriku, tak jdu fotit Mléčnou dráhu na terasu.
5.10.2018
Vstáváme ještě před budíkem, v 5:50. Poslední snídaně na terase, lívanečky s muškátovooříškovou marmoškou. V 6:50 už sedíme v přístavu a čekáme na kapitána. Za halasu čekajících přichází a teprve si obléká tričko. Nastupuje se spořádaně, pak se nakládají trsy banánů, manioku, barely s naloženými rybami, pytle s něčím podobným bavlně… V 7:10 vyplouváme a za hodinu jsme v Banda Neiře. Mark a Clarissa seděli na střeše a rychle zmizeli, loučíme se teda jen s Mallorčany. Jdeme do hotelu New Selecta požádat o úschovu batohů. Není problém, necháváme je u recepce a jako výraz vděku si hned kupujeme pár balíčků koření které tady prodávají. Couráme ulicemi. Gunung Api má vrchol v oblačnosti, tak na pevnost znovu nejdeme. Náhodou narážíme na kancelář PELNI, tak kupujeme místenky už teď. Za oba celkem 405 tisíc. Na oběd jdeme zase do Spice Island Cafe. Když už pijeme kávu (malý experiment s kořeněnou kávou), jde kolem Norm. Přisedá si a objednává si kávu se zázvorem. Taky poprvé, podruhé už si ji prý nedá. 🙂 Upozorňuje nás na hotel Maulana kde byl ubytovaný i Mick Jagger nebo Lady Diana, že je tam hezký výhled. Tak se tam pak jdeme mrknout. Nejen výhled, ale i klídek a ticho. V zahradě mají i přístavní pachole, ke kterému uvazují velké lodě. S předstihem jdeme pro batohy a zpátky do přístavu. Loď Nggapulu má ale zpoždění. Měla odplout v 15:00, ale ve čtyři teprve připlula. Čeká nás tady celkem děvět bílých, včetně Marka a Clarissy. Na člunu převážejí kotvící lano k hotelu Maulana, a nesou ho na pachole. Je to podívaná i pro místní, taková obrovská loď v tak malém přístavu. 146 metrů dlouhý trajekt tady nekotví každý den. Po otevření brány všichni úprkem v prk na loď. Po schodištích a chodbách leží dospělí i děti, všude nepořádek a spousta věcí. Tady asi nejsou za plnou cenu a s regulérní jízdenkou. 😉 Oficiálně je tahle loď pro 2130 pasažérů… Jdeme nakonec až na pátou palubu, i když místenky máme někam na třetí. Odemykají nám jednu sekci která se nakonec plní, ale všichni bílí máme jeden koutek. Je pochopitelné že si vzájemně budeme hlídat zavazadla. O lodích PELNI je známo, že drobné krádeže jsou běžná věc. V půl páté vyplouváme. Dokud je venku světlo, tak couráme ven a pozorujeme západ slunce. Pak čučíme na tabletu asi na deset dílů seriálu Dva a půl chlapa. Po lodi pořád chodí prodejci všeho možného – plyšáky, vlhčené ubrousky, bižuterie, a taky jídlo. Kupuju si nasi goreng. Pak chvíli usínáme, ale já moc souvislé a klidné spaní nemám. V půl jedné kotvíme v Ambonu. Stovky lidí se tlačí ke vchodu, dovnitř se zase tlačí nosiči. Venku v tom davu taxikáře odmítáme, nebudeme se dohadovat a překřikovat v té tlačenici. Svižnou chůzí jdeme pořád dál. Venku na ulici je zatím klid, stopujeme mikrobus. Máme rezervaci v hotelu Hero. Doporučili nám ho Španělé, říkali sice [chirou], ale my jazyk jejich kmene už pochopili. Řidič prý ví kde to je. Po sto metrech zastavuje a ptá se dalších taxikářů na cestu. Neví nikdo, vytahuju tablet a ukazuju mu to na mapě. Pochopil a dovezl nás tam. Hotelové dveře jsou zevnitř svázané lanovým zámkem, ale recepční a hlídač jsou vzhůru, asi na nás čekají. Platíme 390.000 a jedeme výtahem do 3. patra na pokoj č. 307. V teplé sprše ze sebe smýváme neuvěřitelný zápach z omyvatelných matrací na trajektu. Oblečení smrdí ještě víc, hned vše balíme do igelitových tašek. Ve tři čtvrtě na dvě uléháme.
6.10.2018
Budíme se už kolem sedmé. Chvíli čučíme na televizi. Všude zprávy a živé vstupy z cunami postiženého sulaweského Palu. Hlásí už 1648 obětí a skoro 700 pohřešovaných. Děs, ještě že jsme tam nebyli. Po ovocném salátu v restauračce v přízemí hotelu lehký jalan-jalan po okolí. Na nedalekém náměstí je přehlídka vojenské techniky, od střelných zbraní, po čluny a obrněná vozidla. V poledne check out z hotelu. Necháváme si zavolat taxi online aplikací. 151 tisíc je nabízená cena, nesmlouváme. Lepší než si dohadovat cenu osobně. Kdybychom si objednali Ahmeda, určitě by chtěl minimálně 200 tisíc. V ulicích zácpa jak po snědení kila brambor, ale na letišti jsme za hodinu. Před odbavením jdeme ještě na soto ayam (kuřecí polévka). Akorát když vstupujeme do letištní haly, naskakuje u našeho letu, že se začíná odbavovat. Máváme Terky batohu a jdeme na kafe zase do Excelsa. Tentokrát si dávám cappuccino Toraja, Terka espresso. Přichází ale slečna z odbavení, že je nějaký problém s naším zavazadlem, jestli můžu jít s ní. Vede mě do služebního prostoru k rentgenu. Prý jestli máme v odbaveném zavazadle powerbanku. Nemáme. Vytahuju nerozbalený balíček čtyř tužkových baterií. „OK, tak to tam můžete mít.“ Všichni se mi omlouvají za obtěžování. Když už jsem zpátky u stolečku, donášejí kávu, tak si šmakujeme. Pak si jdu koupit do souvenir shopu magnetku na ledničku, a trička Satu Darah Maluku a Jong Kei. Ve tři nastupujeme do letadla zase jednou jako hogo fogo, tunelem. Letadlo je poloprázdné, po vzletu uléhám na volnou trojsedačku před námi. V pět jakartského času už jsme na Terminálu 3. Loudáme se k vláčku a přejíždíme k Terminálu 2. Usazujeme se v hale na klidném místě, ale funící klimatizaci nejde uniknout. Digitální teploměr hrdě hlásí že je tady 21°C. Přioblékám si funkční nátělník, sháníme kelímek čaje a usedáme k tabletu a seriálům. Asi v jedenáct se začíná odbavovat náš let. Zvládli jsme check in online, tak můžeme do kratičké fronty. Odbavující letušce se moje příruční zavazadlo o váze 11 kg moc nelíbí (Emirates mají limit 7 kg), ale ukecávám to bez doplatku za nadváhu. Odbavit dáváme jen Terky batoh který má 16 kg.
7.10.2018
Ve tři čtvrtě na jednu už jsme ve vzduchu. V půl šesté ráno v Dubaji. Máme tři hodiny do odletu. A nic zajímavého už se nestalo.