ostrovy Flores a Komodo

19.9. – 6.10. 2019

Indonésie 2019 - trasa cesty

19.9.2019
Budík zvoní v nekřesťansky muslimské čtyři hodiny ráno, ale nejdeme na modlitbu. V pět odjíždíme na letiště. Cesta v pohodě. Parkujeme bez příplatku pod střechou v G14. Odbavení svižné, s výhledem na bránu B1 si dáváme kapučíno. V 9:15 vzlet. Čučím na celkem dobrou komedii Long Shot (u nás Srážka s láskou) a pak poslouchám písničky. V Dohá vystupujeme na letištní plochu kde je 35°C. Bus nás převáží k terminálu, který je o poznání skromější než ten v Dubaji. I nabídka v obchodech je menší, ceny ale vyšší (Katar má nejvyšší HDP na obyvatele na světě, asi 3,5 krát vyšší než ČR). I samotné sušené datle tady mají dražší, nic nekupujeme. V 18:45 už zase ve vzduchu. Letadlo je poloprázdné, každý zabíráme jednu trojku a pohodlně uléháme. Během vzletu a večeře sleduju Shazam!, celkem legrace, ale dokoukat to nejde, ke konci to zesračkovatělo. 🙂 Brzy usínám.

20.9.2019
Budím se až nad Kuala Lumpur. Chvíli potom začínají nosit snídani. Těch devět hodin tentokrát uteklo docela rychle. V Jakartě přistáváme v půl osmé ráno, na stejném terminálu ze kterého za tři a půl hodiny letíme dál. Vyzvedáváme zakuklence a jdeme o dvě patra výše na vnitrostátní odlety. Terka přepadává bankomat, a na dva úspěšné pokusy vybírá celkem pět milionů rupií ve stotisícovkách. Jsme boháči! 🙂 Místo v 10:55 vzlétáme v 11:20. Celou cestu čumákuju z okna: sopka Bromo vystupuje vysoko nad mraky, Gunung Api na Bali je taky vidět, nad ostrovem Komodo už je jasno úplně. Nad Floresem vyhlížíme pláže kam se pojedeme vykoupat. 🙂 V Labuanbaju dosedáme hodně tvrdě, ale piloti přímý směr udrželi. Příletová hala je maličká, sice se tam mačkáme, ale na batoh dlouho nečekáme. Venku se rozhlížíme po ceduli s Tereziným jménem. Procházíme kolem taxikářů dvakrát, ale nic. Jeden se nás ptá kam jedeme. Bajo Sunset. Strká do kolegy vedle, a asi mu říká „To seš ty“. To pako otáčí papír se jménem Oliver, z druhé strany má napsáno Teresa. Všichni se tomu zasmějeme, a jdeme k autu asi 200 metrů od letiště. Loudavým tempem se suneme městečkem. Za deset minut vystupujeme na nábřeží před rezervovanou ubytovnou. Vybrali jsme dobře. Vzdušná terasa s krásným výhledem na moře a přístav, solidní pokojíčky s klimatizací, bazén, wifi… Jdeme hned omrknout městečko. Uličky úzké, rozbité, jen před cestovními agenturami zameteno a čisto. Nakupujeme dobrůtky v supermarketu. Na ulici před dokončovaným komplexem Mariny ještě velký trs banánků a velkou papáju za celkem 20 tisíc rupií (37 Kč). Západ slunce jdeme pozorovat do Paradise Baru do svahu nad naším ubytováním. U džusu z čerstvého manga, lahvového piva a vína z kešu oříšků je to dokonalost sama. U nás si na terase dáváme ještě nasi goreng seafood (smažená rýže s mořskými plody, 40.000). Dostavuje se únava. V osm už spíme.

21.9.2019
Definitivně lezeme z postele až v devět. Snídaně se podává od sedmi do deseti, tak si v příjemném větříku a stínu dáváme na terase banánovou palačinku, a jdeme si zase lehnout. Budíme se v půl jedné. 🙂 Jdeme k nočnímu trhu, kde se teď ještě nic moc neděje, a dávám si tradiční pokrm bakso – masové kuličky s nudlemi a vývarem za 15.000. Ve tři už se v plavkách vezeme taxíkem k pláži Waecicu, na šestou si domlouváme vyzvednutí.

22.9.2019
S drobnými přestávkami spíme do půl desáté. Se snídaní to máme taktak. Já si dávám opět banánovou palačinku s medem, Terka vaječnou omeletu. Domlouváme si na zítřek výlet na Komodo a další zajímavá místa, a jdeme na kapučíno do komplexu mariny. Cestou zpět zase bakso, a pak opět do šesti Waecicu. U baru se hraje živě reggae, atmoška super. I západ slunce se dnes povedl. Cestou zpět si na rybím trhu, který máme asi 100 metrů od ubytka, kupujeme dvě ryby (1kg za 50.000), a u nás nám je opékají. Olizujeme se až za ušima. Večer se nedaří usnout, někde poblíž je house party, ale v půl noci už je ticho.

23.9.2019
Budík zvoní ve třičtvrtě na šest. Na šestou máme dohodnuté že nám udělají snídani, čekáme do čtvrt než vůbec přijde personál. Dáváme si to co včera a stíháme to v klidu sníst. Odvoz k přístavu přijíždí v 6:50. Naštěstí nás nepřidali k výpravě Číňanů, ale jsme směs. Francouz, Belgičani, Australani, Italové, Indonésani, Číňani jen dva – mladý pár, on má dva metry, ona šaty a lodičky… Člun pro 20 osob je zaplněn skoro do posledního místa, Francouz jede sám, ostatní po dvojicích. Po krátké instruktáži a představení denního programu krátce po sedmé opouštíme přístav. V půl deváté už vystupujeme na pláž na ostrově Padar. Máme 70 minut na prohlídku a výstup na kopec. Frantík běží jako první až na vrchol, my ho v pomalejším tempu následujeme, ale víc fotíme a zastavujeme se. Nejdeme až úplně na nejvyšší bod, výhled se se zvyšující se výškou zhoršuje. Číňani vyšli asi do třetiny, a pak se po kamenných schodech loudají dolů tak, že je radši předcházíme. V 9:45 odplouváme na Pink Beach, pláž s růžovým pískem, která byla vidět z vyhlídky. Za necelou půlhodinku obeplouváme výběžek ostrova na kterém jsme se teď procházeli, a už skáčeme v maskách a ploutvích do vody. Je odliv, tak kotvíme dál od břehu. Pláž je zjevně růžová díky směsi písku z běžných bílých pozůstatků korýšů a červených korálů. Jen šnorchlujeme, na pláž ani nejdeme. Lodí je tady víc, na pláži jsou vyplavené řasy a tráva, tak se mi tam nechce. Další zastávkou je ostrov Komodo, kam dorážíme v půl dvanácté. Po dlouhém betonovém molu jdeme až ke správním budovám. Celá skupina dáváme jeden okruh. Potkáváme čtyři varany, jsme spokojení. Jednoho jsme potkali při procházce, v podstatě v otevřeném terénu, toho jsme si užili dosyta. Chvíli šel i po stezce před námi. Další varan čučel přes mříže do restaurační kuchyně a dva se váleli pod schodištěm na terasu restaurace. Cestou ke člunu si kupujeme čerstvý kokosák a sosáme ho jak jinak než plastovým brčkem. 🙁 Po vyplutí dostáváme oběd – spoustu dobrůtek od vařeného vejce, smaženého kuřete, rýže, tempehu, zeleninového salátku až po kousky ovoce. K tomu rozdávají plechovky běžných slazených nápojů. Chvíli po nasycení doplouváme k útesu Makassar, kde se celkem často vyskytují manty obrovské. Jsou tady i teď! Deset minut si užíváme tyto úžasné tvory. Krouží jich kolem nás asi pět šest. A to že fakt blízko. Jednou jsem si musel krýt rukou hlavu, aby do mě nevrazila. Manta se chudák lekla, když jsem se jí dotknul. Chápu proč je to zakázané. Zážitek pro nás ale fantastický. Další zastávkou je písčitý ostrůvek na korálovém útesu. Opět zastavujeme daleko, tak jen šnorchluju, Terka do vody ani neleze. Spousta lidí jen plave na pláž a fotí se tam. Nakonec se čeká jen na mě, protože jsem se zabral do pozorování života pod hladinou. 🙂 V půl čtvrté kotvíme u mola ostrova Kanawa. Korály jsou prý dost zničené, ryb hodně. Šnorchlovat už se ale nikomu nechce. V omšelé restauraci s ještě horším barem a záchody, si dáváme jen kafe za 25.000 rupií. Jdeme omrknout chatky, za které chtějí 1.800 Kč za noc, a kde jsme se původně taky chtěli ubytovat. Po přečtení recenzí jsem si to vzhledem k ceně rozmyslel. Teď když to tady vidím toho vůbec nelituju. Ještě fotím Číňanku pózující na molu svému příteli, a už vyrážíme do Labuanbaja. V pět jsme na pokoji. Po oplachovací proceduře všeho vybavení a obou našich těl, jdeme zase naproti na rybí trh koupit čerstvé ryby na barbecue a užíváme si ten dlabanec.

24.9.2019
Na devátou pro nás přijíždí domluvený odvoz do Rutengu. Odstavuje nás ale na konci města na stanovišti taxíků, že prý vyrazíme v deset, že ještě čekáme na další pasažéry. Ve čtvrt na jedenáct našeho řidiče taktně upozorňuju na čas. Že prý vyrazíme v jedenáct. Říkám mu že si seženeme jiné taxi. Přesazuje nás teda do jiného taxíku, kde už na sedadle spolujezce sedí jedna paní, a hned vyrážíme. Nabíráme další lidi, nakonec nás je pět + řidič. Ta paní cestou dvakrát zvrací do pytlíku, ani zastavit si nenechala. My jsme první etapu Nipada zvládli (Nipado se říká transfloreské silnici která se jako had vine přes celý ostrov, nipa je ngadsky had). Taxikář nás veze až před hotel. Teprve na místě odhalujeme původ záhadného názvu FX72. Hotel který je hned vedle katolické školy je pojmenován po Františku Xaverském, katolickémm misionáři, který obracel na svoji víru obyvatele jižní a východní Asie v polovině 16. století; 72 tuším že podle roku narození majitelky, 1972… V hotelu naštěstí žádné katolické ani jiné náboženské vlivy ani symboly nepozorujeme. 😉 Dávají nám pokoj s krásným výhledem na rýžové terasy. Ještě narychlo převlékají postel, že prý cizinci mají rádi bíle povlečení. Sice jim to vyvracím, že nám fialová nevadí, ale nenechávají se přesvědčit. 🙂 Čaj/káva na uvítanou. Stoličky přede dveřmi máme, tak usedáme a kocháme se. Na pokoji je i TV, wifi tady není. Od dvou do pěti prší, čučíme v TV na demonstrace v Makassaru a Jakartě proti změnám v protikorupčním zákonu… Pak si procházíme blízké okolí. V sedm je večeře, jen smažené nudle nebo rýže se zeleninou a vejcem. Skromné, ale nasytilo.

25.9.2019
Snídaně je o poznání pestřejší. Vařená rýže, smažené nudle, toasty s džemem, vařená vejce a banánky. V osm máváme před hotelem na busík do vesnice Liang Bua, ale vysazuje nás v obci Ranggi, dál prý máme jít pěšky. Hned je nám jasné proč. Silnička je hodně rozbitá. Někteří místní říkají že to je do Liang Bua ještě 5 km, někdo jiný 1 km, bylo to asi tři a půl. Sklesali jsme o 200 výškových metrů. Po hodině teda procházíme vesničkou a přicházíme k jeskyni, kdy byly nalezeny pozůstatky Homo floresiensis, člověka floreského, samostatného druhu rodu Člověk z doby před zhruba 15.000 lety. Vstupné je deset tisíc, nedaleké muzeum má vstup bezplatný. Po prohlídce obojího se loudáme zpátky, rozhodnuti že něco stopneme. Nic moc nejezdí. Ve Wae Mulu si sedáme do krámku a česko-anglicko-indonésky si povídáme s místními. Za chvíli jede kolem auto, tak na něj máváme. Zastavuje. Postarší pán z Malajsie má pronajaté auto s řidičem, berou nás až před hotel. Sbaleno máme od rána, tak jen na pokoji bereme bágly a stopujeme busík do Rutengu. Při vystupování platíme mazácky bez ptaní 10.000 rupek. Hned první taxikář souhlasí s námi nabízenou cenou za odvoz Borongu. 150.000 nám přišlo jako rozumná cena, je to skoro 60 km. Objíždíme blok, a měníme řidiče. Projíždíme městem a nakládáme nějaké zboží. Když už někdo jede do takové dálky, tak se toho patřičně využije. 😉 Cestou vše postupně předáváme. V Borongu nás vysazují před hotelem Primadona. Mají plno, jako prý celé město, je tady nějaká slavnost. Jdeme teda přes ulici chytit něco do Aimere, další město na pobřeží, 40 km přes kopec. Zastavuje pán v uniformě a vyptává se jak může pomoci. Nakonec s námi projíždí celé město a šest hotelů a homestay. Buď to je hrůza, nebo mají plno. Veze nás na místo kde nás naložil, a ještě nám kupuje vodu a džus jako omluvu, že nám žádné ubytování nenašel. Ještě nám shání odvoz do Aimere, a jede na tu slavnost. V půl páté tedy konečně vyrážíme dál. Kousek před Aimere bourají u silnice skálu, půl hodiny stojíme v čekající koloně. Do Gemo Beach Cottages přijíždíme až za tmy. Chatky jsou pěkné, jídelna taky. Pod okny je slyšet příboj. Hned si objednáváme večeři. Nosí nám spoustu mís a talířů – rýže, zeleninový salát, zapečený baklažán, pečená ryba a nakrájené ovoce.

26.9.2019
Syn majitele se nabízí že nás vezme do Bajawy, když jsme včera u večeře popsali své další plány. Chvíli se ještě poflakujeme po pláži, ale v půl desáté už lezu na korbu pickupu, Terka dovnitř. Do Bajawy to je 40 km převážně do kopce a samá zatáčka. Emanuel nás veze do Madja Homestay, ale mají plno. Naproti přes ulici je Queen’s Homestay, kde mají volné pokojíky. Bereme ten větší za čtvrt mega, a jdeme projít město a na oběd. Taky se rozhodujeme, že pozemní cestou se do Labuanbaja vracet nechceme, a v agentuře na ulici Gajah Mada kupujeme letenky. Místo minimálně 7-8 hodin a tisíce zatáček bude cesta trvat 40 minut. Cena 1.270.000 za oba není až tak moc. Luxusní autobus by taky nebyl zadarmo. Večer si ještě na zítřek objednáváme výlet po okolí. Řidič Jeremy se přijíždí představit a dohodnout trasu a cenu.

27.9.2019
V osm nás podle dohody Jeremy vyzvedává. Stavujeme se ještě pro pár mladých Belgičanů. Po sedmi kilometrech zastavujeme na konci vesničky Beja a škrábeme se pěšky do kopce na vyhlídku Wolo Nariwowo (Tančící dáma). Cestou k větším a známějším tradičním vesnicím přibržďujeme v Tiworivu, protože je za domečky pěkně vidět vulkán Inerie. Pak už nás čeká první ze slavnějších vesniček, Luba. Jeremy nám vysvětluje jak to v takových vesničkách chodí, místní tradice a taky jak se chovat. Procházíme se mezi domky z bambusu. Ženy tkají látky, přežvykují betel a jinak počumují. Muži jsou vidět jen staří. Vypadá to spíš že už tady nikdo moc nebydlí. Přejíždíme o půl kilometru dál do aktuálně největší ngadské vesničky Bena. Gurusina, kde bylo 36 domů, 13.8. 2019 shořela, zbylo 8 domů. Platíme vstupné každý 25.000 (v ostatních vesničkách 20.000), Terka fasuje přehoz přes ramena a v poledním žáru procházíme terasovou náves. Potom ještě navštěvujeme vesničku Tololela, ale už toho všichni máme docela dost, tak se tady už moc nezdržujeme. Vypadá to tady nejvíc opuštěně. Jedeme k Nage Hotsprings. Nejdříve obědváme u parkoviště smažené nudle s vejcem. Kolem restauračky teče řeka horké vody, sálá i na těch deset metrů. Po jídle jdeme několik desítek metrů k soutoku té horké řeky se studenou, kde se dá koupat. Platíme poplateček 10.000 a v jednoduchých kabinkách se převlékáme do plavek. Smísená voda je přijatelná. Chvíli se v horké dá vydržet, ale má tak 70°C. Chvílema simuluju saunu, střídavě lezu do horkého toku a do studeného. Vyvalujeme se tam až do čtyř, kdy už máme varhánky i na předloktí. 🙂 Když jedeme kolem restaurace Manu Lalu, shodujeme se že je čas na kapučíno. Pak frčíme na vyhlídku Wolo Bobo, oblíbené místo k pozorování západu slunce. Celkem rychle se ochlazuje. K autu se vracíme když už je 18°C. Je to tady vysoko jako vrchol Sněžky, tak není divu.

28.9.2019
Poptáváme se po dopravě do Riungu. Kromě statisícových nabídek na odvoz autem se dozvídáme, že v jednu jede bus za 40 tisíc. Je čas na dobrodružství. Couráme po městě, vybíráme z bankomatů, a zamlouváme ubytování v Jakartě. Přesně v jednu před náš homestay přijíždí bus. Ještě čtyřicet minut kroužíme po městě a obdobně vyzvedáváme lidi i od jejich domovů, a nakládáme zavazadla a zboží. Pak už se drncáme na sever. Silnice je v hrozném stavu, horší jsem ještě nikde ve světě neviděl a nezažil. Autobus jakbysmet. Na jedničku a dvojku jedeme celých 72 kilometrů. To by až tak nevadilo, pomalu není ani kdy to rozjet na trojku, ale motor příšerně řve, a my sedíme přímo nad ním, hned za řidičem. Ve tři měníme proraženou PP pneu, a ve čtyři zastavujeme na drobné občerstvení. Řidič si chvíli před tím koupil u cesty podivnou bílou kalnou tekutinu v malé PETce. Teď mi nabízí taky. Čekám něco alkoholického, i když by jako řidič neměl něco takového pít snad ani tady v Indonésii, ale je to něco divné chuti. Připomíná to teplý hodně rozředěný jogurt. Rozhodně to není s alkoholem. 🙂 Riung projíždíme sem tam, u tržnice vykládáme zbytek nákladu a shazují nám i batoh, aby už na střechu nemuseli. V Nirvana Bungalows zajíždí s busem až na dvorek. Přidělují nám jednu z chatiček (klima, větrák, teplá voda, moskytiéra, snídaně), a hned jdeme na večeři do restu, který jsme si vyhlédli z busu. Po návratu do Nirvany se nám přichází představit zábavný a mily majitel, Tam (celým jménem Oetamtam).

29.9.2019
Ráno si užíváme pěkné zahrady, ve které se chatičky nachází, a pěknou terásku, kterou máme. Ale blízkost moře nás vyhání do ulic. U jednoho domu stojí dvě motorky a opodál polehávají maníci. Zdvořile se ptáme na odvoz na nějakou pláž. No jasně! V půl dvanácté teda už zase plaveme ve slané vodě. Sice jsme si dohodli odvoz na třetí, ale v půl jedné už se zjevují. No tak jo, pro dnešek koupání stačilo. V chatce pak pereme prádlo, a zase si užíváme krásnou terasu v zahradě, popíjíme čaj a hrajeme karty. Objednáváme si na zítřek šnorchlovací výlet. Na večeři jdeme zase jako včera.

30.9.2019
Žádný stres, na výlety se tady vyplouvá až kolem půl deváté. I bez budíku stíháme v klidu i snídani. Čekáme ještě na Francouzku která pojede s námi až dosnídá. Do přístavu nás pak vezou na motorkách. Tam nám představuje dvoučlenou posádku, ale jména jsem nepochytil. První zastávkou je po půl hodině plavby útes u ostrova Bampa. Šnorchlujeme s mladším z posádky třičtvrtě hodiny. Žádný stres, že je potřeba jet dál. Beru si z lodě zrcadlovku a jdu si teda ještě fotit plážičku. Za dvacet minut vyrážíme k ostrovu Tiga. Kotvíme na písčité pláži. Maníci jdou připravovat oběd, my jdeme zase čumákovat do vody. Aniž bych si to stopoval, opět po třičtvrtě hodiny lezu zpět na pláž (pozn.: časové údaje zjišťuju až z časů pořízení fotek doma při přepisování deníku). Pečená ryba, rýže, pečený lilek a zeleninový salát už jsou připravené. Vydatně obědváme sedíce na vyplaveném kmenu. Stejně vydatně pak odpočíváme. Chvíli po jedné jedeme dál, ale zase ne moc. Skáčeme do vody asi 200 metrů od ostrova Rutong, loď pluje k pláži, pak máme připravené čerstvé kokosáky a ovocné talíře – nakrájené mango, papája, melouny a mučenka. Terka s Francouzkou leží na pláži, já jdu s jedním z průvodců na vyhlídku, vysvobodil jsem ho tak z potyčky s kolegou na jiné lodi. 🙂 Naháněli se po pláži, jde teda bos. Já po chvíli radši nasazuju sandály, cesta je kamenitá. Z kopečku je pěkný výhled, stálo to za tu kapku potu. Necelou půlhodinu pak ještě plujeme k ostrůvku Laingjawa, kde hřaduje kolonie kaloňů malajských. Sjelo se tady několik lodí, a na všech mlátí věcmi a pískají aby spící savce vyplašili. Ti sice začnou efektně kroužit vzduchem a vřískat, ale jsem tím docela znechucen. Chudáci kaloňi tady mají takovou rozcvičku asi každý den. Po dvaceti minutách už se vracíme zpátky do přístavu a kaloňi už zase visí a dávají si ještě šlofíka, než za soumraku vyletí na desítky kilometrů vzdálené ovocné stromy. Prý létají až k Bajawě.

1.10.2019
Tam včera sice koukal trochu překvapeně, že chceme jet dnes na šnorchlování znovu, ale neměl s organizací problém. Vyráží se zase až v půl deváté. Tentokrát plujeme jen my dva, s protivníky toho našeho včerejšího průvodce. Jsou nám nějak sympatičtější. Dnes je v tuto chvíli větší odliv, po mělčině mezi ostrovy Rutong, Baka a Meja se dá chodit „suchou nohou“. Plujeme až k písečné kose u ostrova Taor. Poučeni ze včerejška, nikam nespěcháme. Průvodci s námi do vody nešli a lenoší na palubě. Jsme ve vodě skoro dvě hodiny, pak si ještě půl hodiny fotím pláž a mušličky. No stress. Ve třičtvrtě na dvanáct odrážíme od břehu a směřujeme zase k „obědovému“ ostrovu Tiga. Vysazují nás na východním konci ostrova a k lodi máme doplavat, jdou připravovat oběd. Tak se teda cachtáme ve vodě necelou hodinu. Po výborném rizotu, pečené rybě, dalších dobrotách a odpočinku, pokračujeme ve dvě ještě dál na východ, k ostrovu Wire. Ani nepřirážíme ke břehu, kotvíme na volném moři. Tentokrát s námi jde šnorchlovat mladší z průvodců. Objevuju želvu, krmící se pod námi. Když pak ve čtyři skáčeme na volném moři znovu do vody u ostrova Pata, jde s námi starší z posádky. Asi chce taky vidět želvu, ale štěstí už nemáme. Z přístavu na ubytko jdeme pěšky jako včera. Příjemná procházka po pevné zemi.

2.10.2019
Ráno přesně v šest, tak jak bylo dohodnuto, pro nás přijíždí bus. Naštěstí ne stejný který nás sem přivezl. Dokondrcali jsme se do Bajawy bez problému a celkem bez výrazného hluku. Necháváme si zastavit u Cinnamon Hotelu, že to tam omrkneme, ale mají plno, tak ani nevíme cenu. Zkoušíme štěstí v Madja Homestay, a tentoktát nás ubytovávají. Hezký a prostorný pokojík s vlastními židličkami přede dveřmi bereme bez rozmýšlení. V jedenáct už couráme městem a užíváme si sice skromné, ale oproti Riungu i tak rozmanité možnosti nakupování a stravování. V půl jedné už jsme po obědě zpátky na židličkách u pokoje s výhledem na sopku Inerie. Se sympatickým průvodcem Samem se domlouváme na odpoledním výletě. Nejdříve jedeme k vodopádu Ogi vzdáleném asi 6 km. Parkujeme u krámku kde nás kasírůjí o 20 tisíc na osobu, a ještě 700 metrů jdeme pěšky. Vodopád docela hezký, očumujeme tam asi půl hodiny hlavně kvůli tomu, že se tu padající vodu snažím nějak vyfotit. Dalších 18 kilometrů na vyhlídku Wolobobo jedeme půl hodiny! Jsme tady sice dřív než před týdnem, ale oblaků není tolik a západ slunce není tak fotogenický. Zima je stejná, opět odjíždíme až za tmy. Domlouváme se Samem na ranním odvozu na letiště.

3.10.2019
V devět ráno se tedy před letištěm Soa Bajawa loučíme se Samem. Parkoviště je prázdné, jsme tady první, odbavení v pokodě. Nakonec s půlhodinovým zpožděním, až v půl dvanácté, odlétáme do Labuanbaja. Sedadlo 1A moc často nedostávám. 🙂 Po ani ne 40 minutách letu už přistáváme. Cesta k nezaplacení. I s čekáním na letišti Tentokrát bereme náhodně vybraného taxikáře, cena je stejná, 50 tisíc. V Bajo Sunsets dostáváme tentokrát pokoj č. 4 (minule 5), sice vržou prkna v podlaze, ale jinak ok. Hned jdeme na bakso, pak si ve vlasovém salonu nechávám oholit hlavu od transsexuála. 🙂 Ve tři už jsme zase na Waecicu Beach. Kvůli deštíku mezi plaváním stíháme i posedět na baru u piva a mangového džusu. K večeři si zase na rybím trhu kupujeme čerstvé ryby a olihně na barbecue.

4.10.2019
V devět už platíme v supermarketu za daší balíčky místní zrnkové kávy, v šopu naproti si kupuju tričko, pak jdeme na kapučíno (za cenu jednoho 250g sáčku zrnkové kávy ze supermarketu), a ještě na bakso. V poledne sbalení a připravení na přesun na letiště zevlujeme na terase. Dávám si podruhé a naposledy smaženou rýži s mořskými plody, a malého lahváče Ankeru. Na půl druhou máme objednaný odvoz. U vstupní kontroly zavazadel je významná hromada mušlí, korálů a sáčků s pískem. Těch našich pár mušliček rentgen neobjevil, a dobrovolně jsme je nevydali. Ve tři máme boarding time, ale není kam nastupovat. Naše letadlo přilétá až před půl čtvrtou, ve čtyři jsme ve vzduchu a 1480 km zvládáme za necelé dvě hodiny. V Jakartě se dobrovolně svěřujeme jednomu z členů proradného gangu taxikářů, a necháváme se odvézt k hotelu v rezidenční čtvrti Aeropolis. Online mapy nelhaly. I když je to skoro hned u letiště, fakt to bylo 15 km a trvalo to půl hodiny. Po ubytování jdeme hned okouknout nedaleký sportovní klub s venkovním bazénem, kvůli kterému jsem tuto lokalitu vybral. 😉

5.10.2019
Ubytko máme bez snídaně, tak jdme do pekařství u hlavní silnice pro čokoládové „něcojakokoblihy“, a do kavárny v Aeropoli na životabudič. V půl desáté už platíme rezidentní cenu 15.000 rupek za celodenní vstupné, a vybíráme si z volných lehátek pod slunečníkama. Bazén je pětadvacítka, ale hluboká jen necelý metr. 🙂 Skromná nabídka stánku s jídlem nás neoslňuje, tak jdeme v poledne do restaurace k panu Bimovi na nečekanou kombinaci smažená rýže s mořskými plody za 20.000, a mangový džus za patnáct. Pak jsem si ještě z bohaté nabídky vybral kávu z oblasti Lintong na Sumatře, ráj v hubě za 20 tisíc, no nekupte to! 🙂 Po trošce oddechu na klimatizovaném pokoji, jsme ve tři zpátky u bazénu. Zase stejná lehátka. Kolem čtvrté se bazén povážlivě začíná plnit, plavat už se nedá. Je sobota a místní se přišli taky vycachtat. Kocháme se zapadajícím sluníčkem, pohledem na přistávající a starující letadla, a na předvádějící se puberťáky. I když kolem šesté už bazén vypadá jak konzerva sardinek, nikdo si nepřekáží a všichni si poklidně užívají tu svoji zábavu v prohřáté vodě. Nám už na nás uschly plavky, tak po západu slunce vyklízíme pole působnosti. U Bima si dávám ještě smažené nudle po jávsku za 18.000, a jdeme na pokoj definitivně dobalit. V půl desáté máme objednaný odvoz na letiště. Opět to trvá věčnost, ale tady to prostě rychleji nejde. Zřejmě čistě náhodou nám řidič zastavuje u vchodu za kterým jsou zrovna naše odbavovací přepážky, takže nikam daleko nemusíme.

6.10.2019
Parádně prostorný Airbus A350 zvedá kolečka z Indonésie ve třičtvrtě na jednu po půlnoci. V Dohá nic nekupujeme, jen se procházíme. Mají tady ale něco, co v Dubaji ne. Monorail spojující jednotlivé části letiště jezdí uvnitř letištní haly na pilířích. Popojíždíme k naší bráně a čekáme s hlučnými Čechy na let do Prahy…

fotogalerie