trasa_2019-300x2514. 2. – 19. 2. 2019

4. 2. 2019
Pro jistotu vyrážíme na letiště zase o něco dříve. Už v půl dvanácté. Žádná kolona, nehoda, ani nic co by nás zpomalilo na cestě nebylo, tak jsme na Terminálu 1 už v jednu. A380 je plná. Cpeme se tím co nám dají, pijeme červené vínečko a sleduju filmy Úsměvy smutných mužů a posledního Johnyho Englishe.
 
5. 2. 2019
Ve čtvrt na jednu jsme v Dubaji. Tentokrát se nekodrcáme busem po letišti, ale vystupujeme jako lidi přes tunel hned do Terminálu 3. Odlet máme ze stejného, tak nemusíme ani na vláček. V půl třetí pokračujeme lehce omšelým B777 do Kolomba. Sedím uprostřed trojsedačky, Terka u uličky. Při online odbavení si vždycky vybereme tuhle kombinaci. Raději dvě krajní sedačky ze čtyřsedaček, aby přes nás nikdo nemusel přelézat, ale ta volba k dispozici už nebyla. U okna sedí tentokrát německá důchodkyně, je jich kolem nás víc, asi zájezd. Chvíli po vzletu usínám. Terka mě budí na jídlo. Pak zase usínám. Definitivně se budím půl hodiny před přistáním. Němka taky za těch necelých sedm hodin ani nevstala… Odbavení v pohodě, procedury už známe. Než se Terka na wc převlékla do letního, vyloupnul jsem z igelitu zakuklence. Vybíráme z bankomatu (tisíc rupií je tentokrát cca 130 Kč) a jdeme před letiště na bus na busák Central. Chtějí 150 na hlavu + 50 za každý velký batoh. Čekáme ještě 20 minut, pak po dálnici fičíme na jih. Z busáku jdeme pěšky na vlakové nádraží Fort. Víme že nám to jede až ve 12.40, tak nikam nespěcháme. Kupujeme jízdenky na 2. třídu do Gampoly, 260 rupií/os. Při příjezdu vlaku už tušíme co se bude dít. Se zavazadly nemáme šanci se v té tlačenici prodrat k několika málo volným sedačkám. Nastupujeme jako poslední. Stojíme sice u dveří, ale zase jsme na vzduchu. 🙂 Postupně lidi vystupují, tak si nakonec i sedáme. V Kandy většina lidí vystupuje. Zabíráme jednu volnou čtyřsedačku jen pro sebe. Po chvíli se vlak posunuje na nástupní místo a dovnitř se rve zase fůra lidí. V půl šesté vyrážíme z Kandy dál na jih. Třetí stanici za Peradenijou už si z polic sbíráme bágly a cpeme se blíž ke dveřím. V Gampole jsme krátce po šesté. Ještě je světlo. Naproti vlakáči je autobusák, tak to tady docela žije. Ubytko jdeme hledat dál od toho mumraje. Kotvíme v Goshanti House. Pokojík nic moc, ale klídek s pěknou zahradou. Hned jdeme na večeři. Kolem půl osmé už jsme v posteli, pro jistotu dáváme budík na půl osmou ráno. Abysme nechrněli zbytečně dlouho.
 

6. 2. 2019
Deficit jsme příjemně dospali. U domácího si schováváme batohy a jdeme na tuktuka. Tady nic jednoduchého. Nejen že nás nikdo neotravuje jestli nechceme vzít, ale v klidu nás ignorují a na žádosti o přepravu nereagují. Nakonec si jeden tuktukář sehnal anglicky mluvícího kámoše a veze nás k pokladně pod rozhlednu Ambuluwawa. Prý dál nemůže. Jdeme dál pěšky, je to ještě asi 2 km. Po půl kilometru nás míjí tuktuk, jestli chceme vzít, že je to prej ještě daleko. To víme taky, tak neodmítáme. Na klikatící se silničce se tuktuk staví skoro na zadní, jak je to prudký kopec.

Rozhledna má výšku 48 metrů a zvláštní konický tvar se spirálovitým schodištěm. Na vrcholu hory je mimo jiné i chrám a náboženské cetrum. Gampola totiž byla ve čtrnáctém století hlavním městem Šrí lanky, za vlády krále Buwanekabahu IV.

Stejný tuktukář nás veze i zpět do města. Až k ubytování. Bereme batohy a jdme na nejbližší zastávku na bus. Nejdříve za 39 rupek do Nawalapitije, pak jiným pokračujeme do Kadiyallany. Škrábeme se do kopců po úzkých silničkách. V cíli je jen pár domků (přesněji dva). Necháváme batohy pod domkem pod silnicí a jdeme si vyfotit vodopád. Už vím že ještě dnes pojedeme dál. Po několika desítkách minut pokračujeme v krasojízdě za 50 rupií až do Dimbuly. Zapomněli jsme vystoupit a jedeme až do Talawakele. Zkoušíme hotel View Rest. Na recepci je ten samý sympaťák co před třemi lety. Po chvíli tvrdí, že si na nás taky pamatuje. Bereme si tentokrát větší a hezčí pokoj, s teplou sprchou za 2 500 rupií. Wifi už neprovozují. Po nákupech a ochutnávce hopperů v ulicích si ještě na hotelu dáváme rýži s kuřecím za 330. Ve dvou nejsme schopní to dojíst.

7. 2. 2019
Popocházíme k busové zastávce a hned jeden modrý dobíháme (2×39 rs.). V Dimbule chceme dojít blíž k vodopádu Devon, ale opičí gang je proti. Obsadily přístupovou cestu k lepší vyhlídce, chovají se odvážně a útočně když chceme projít. Klacek v mojí ruce na ně působí jako magnet a dráždidlo, tak ho po nich házím a jdeme teda hned na hrádeček firmy Mlesna na čaj. Konvička výtečného čaje 180 rupek, tak si ho zase vysrkáváme na terase s vyhlídkou na vodopád. Chvíli nám to kazí dva bleďouši se svým průvodcem, první letošní kuřáci na SL. Naštěstí se zdrželi jen na jedno cígo, asi spěchali dodržovat plán návštěv místních zajímavostí. 🙂 Pak jdeme ještě na střešní vyhlídku. Na silnici zastavujeme první bus a vystupujeme rovnou před hotelem. Vedle je pořád velkoobchod čajem. Nechávám si zase odsypat 250 g černého a 250 g zeleného čaje. Nekupte to za 26 Kč. Jdeme pro plnou polní na pokoj. Znovu slibujeme recepčnímu že zase někdy přijedeme, a už docela spěcháme na nedaleké nádraží. V 11:43 má jet vlak do Nanuoje, ale přijíždí až ve 12:10. Sotva se cpeme dovnitř. Celých 50 minut stojíme v uličce. Pomaloučku se vlak šine z 1 200 do 1 630 m n.m. V Nanuoje moc lidí nevystoupilo, ale asi třikrát tolik jich chtělo nastoupit. Jdeme nad nádraží do Train View. Skromné pokojíky se společnou koupelnou, ale moc velký výběr možností ubytování tady není. Nanuoja je v podstatě jen přestupní místo na cestě do/z Nuwaraelije a málo kdo tady nocuje. A právě proto tady chci přespat. 🙂 Hned vyrážíme courat mezi čajovníkové plantáže hned za ubytkem. Na vlakovém nádraží se pak cpeme omeletama s kokosem a medem, a dalšíma dobrotama. Večer jdeme pod nádraží na výborné roti s vejcem, 4 ks + dva čaje = 320 rupií (42 Kč).

8. 2. 2019
Noc byla klidná a zase jsme se dosyta vyspali. V devět fotím vláček na mostíku nad vodopádem. V půl jedenácté už sedíme v busu do Nuwaraelije. Nadmořská výška 1 900 metrů je znát. Je tady už docela chladno. Žádné velké plány nemáme, jen vidět město a projít se po Victoria Parku. Po návštěvě dobře zásobeného supermarketu a obědě platíme vstupné 300 rupií a loudáme se upraveným parkem, kde je na výletě snad většina škol z celé Šrí Lanky. Ale i tak je tady klid. Studenti korzují a posedávají po travnatých plochách. Bus zpátky do Nanuoje chytáme u dostihového klubu. Ještě si stíháme pohladit koníka jménem Jealous Boy, a ve tři už se vezeme za 28 SRL zpět. Jdeme se na pokoj přiobléct a pak se zase projít po plantážích. Mezi nuznými domečky rostou pod banánovníkama brambory, pórek nebo kapusta. Kolem továrny Edinburgh jdeme dál a výš. Postupně mží až prší. Po chvíli to teda otáčíme. Večeříme zase vaječné rotti u autobusáčku.

9. 2. 2019
Ráno jdeme ještě pocourat po plantážích, je jasná obloha, tak fotky budou vypadat zase trochu jinak. V devět už stojíme frontu na nádraží na jízdenky do Elly (2×30 rupek). Vlak je podle očekávání natřískaný a nástupiště plné, ani se nesnažíme se někam cpát. Jdeme do nádražní pro omeletky a další dobroty + kávičku z automatu. Přecházíme po trati železniční most, a na silnici bereme tuktuka do Radelly. Klikatíme se mezi políčkama a plantážema asi 20 minut. Na malebné zastávce čekáme do jedné s párem Rakušanů na další vlak. Tady nastupuje jen pár lidí, tak se dá v klidu nastoupit, dokonce je jedno sedalo volné, tak si Terka sedá. Batohy dáváme na volné police. V Nanuoje přistoupilo zase hejno bledulí, ještě že už máme místečko. V Diyatalawě se vláček zaseknul a nepokračujeme. Zjišťujeme že někde před námi se stala na kolejích nehoda. Pochopitelně nikdo netuší za jak dlouho vlak zase pojede. Postupně se z vlaku lidi vytrácejí a shání si jinou dopravu. Když se dlouho s vlakem nic neděje a dav u východu z nádraží se zmenšil, jdeme si taky sehnat tuktuka. Před půl hodinou nešli pod 2 000, teď už jsou ochotní nás do Elly odvézt za 1 500 rupek. V dešti svištíme až do Nine Arch Bridge Lodge. No, po průjezdu Ellou už je to spíše drncání mezi výmoly. Výjimečně tady vypadá nějaký kus silnice hůře než v Čechách. Na terase restaurace si dáváme konev čaje a kocháme se výhledem až do tmy.

10. 2. 2019
V 6:20 mám budík. Vybíhám nahoru na terasu restaurace a čekám na první ranní vlak. V kopcích se ještě válí mraky, to jsou panoramata! Po deváté by měl jet další vlak, tak jdeme od vrat naší lodge dolů, a po blátivé stezce lesem až k ikonickému mostu s devíti oblouky. Lidí postupně přibývá. Na mostě to za chvíli vypadá jak na Václaváku. Když už i slunko nás začíná otravovat, jdeme zpět na ubytko na konev čaje. V poledne se necháváme odvézt do Elly do Banana Rest Inn. Bydlet u mostíku je sice romantické, ale fakt daleko od Elly – obchodů, restaurací, vlaku a autobusů. A taky od vodopádu Kitalella (také nazývaný Little Ravana), kam se po obědě vydáváme. Nejdříve jdeme po trati, pak mezi zeleninovými políčky. Výhled na celý vodopád ale cloní palmy. Vylézáme až na prní stupeň vodopádu. Zpátky k trati vycházíme u ocelového mostu. Sympatická babka tady prodává kokosy a banány. Už to sklízí, tak ji děláme ještě kšeftík. Kokos k pití za 100. Pak se loudáme po kolejích zpátky. Rovnou na večeři. Rveme toho do sebe tolik, že se do našeho banánového domečku na kopečku sotva valíme.

11. 2. 2019
Snídaně na terase je v ceně. Couráme se Ellou a v 10:45 lezeme do busu do Wellawaje (26 km za 68 rupek). Tam jen přestupujeme do busu do Tanamlawilly (100 rs.), kde nám hned ukazují odkud pojede bus č. 98 do Udawalawe. Půl hodiny stojíme na ulici jak laciné sociální pracovnice, ale nakonec přifrčel expres směr Kolombo, tak se tam soukáme (46 km za 76 rupií). V půl třetí už ležíme na lehátkách v Little Elephant a přinášejí nám odpolední džusík. Odpočíváme až do večeře.

12. 2. 2019
Po snídani se vyhříváme na terase. Před jedenáctou vyrážíme do Udawalawe Elephant Transit Home. Stanici pro opuštěná sloní mláďata, odkud jsou později zase navracena do přírody. Stíháme ještě kávu v obchůdku naproti pokladnám a Terka si kupuje ve stáncích slušivý klobouček. V půl dvanácté se začínají prodávat vstupenky, řadíme se do fronty bílých troubů kteří to mají za 500. Nakonec je nás na tribuně asi dvěstě. V poledne začíná krmení slůňat. Nahánějí je od přehrady k ocelovému zábradlí za kterým ošetřovatelé nabírají do odměrek mléko a přes trychtýř s hadicí mlaďoše krmí/kojí. Pod tribunou je za vodním příkopem plocha s poházenými olistěnými větvemi ke které slůňata po napití hned jdou a listím se krmí. Tahle šou trvá asi hodinu. Sice nejde přehlédnout komerční záměr, přeslechnout kašlající diváky a vřískající děti, ale i tak je to celkem příjemné pokoukání na desítky slůňat. A žádný sloník nemá nikde žádný řetěz… Pak se couráme zpátky až na naši prosluněnou terásku. Ve dvě nás vyzvedává safari autem průvodce jménem Čamara. Fičíme po hrázi přehrady, pak odbočujeme a 200 metrů za branou u pokladen kupujeme vstupenky za 8 200 pro oba (cca 1 070 Kč). Kromě desítek pávů, několika krokodýlů, třech druhů orlů, několika lišek, zoborožců, mangust, jedné želvy hvězdnaté, jsme několikrát zastavili u stádeček klidně se pasoucích slonů. Ještě v půl šesté čučíme na několikadenní mládě s dvěma samicemi (jedna z nich je pravděpodobně jeho teta), které se teprve učí ovládat chobot. S foukanou trvalou ze závěrečného fičáku v otevřeném autě se po více než čtyřech hodinách vracíme na ubytko.

13. 2. 2019
Po snídani dobalujeme, a majitel nás doprovází až na autobusovou zastávku. Zastavuje nám bus do Embilipitije. Za 50 rupií sedíme na zadní pětce s dvěma bílýma holkama. V Embilipitiji nasedáme do busu směr Matara, ale jedeme za 91 jen do Tangalle. Je lepší přestoupit tam než na přeplněném nádraží v Mataře. V Tangalle záhy nacházíme bus směr Kolombo, ptám se jestli jedou přes Mirissu. Ano, tak nasedáme a čekáme 20 minut do odjezdu. 262 rupií na 52 kilometrů je snad nejdražší jízdné co jsme na SL platili. No, ale je to v přepočtu 33 Kč, tak se z toho nehroutíme. Poprvé letos sedíme vpředu a řidič má prostor to po silnici rozpálit. Zase prožívám pár infarktových situací. V Mirisse vystupujeme skoro u ubytka, těch 100 metrů jdeme teda po svých. V Amara Guesthouse dostáváme pokojík v bungalowu se zahradou. Hned jdeme omrknout pláž, jak se to tady za ty tři roky změnilo. První změna je, že zrušili stánek ovoce-zelenina a je tam nějaký bar. Těším se na pobřeží do Surf Shack na papájovej džus. Podnik se už jmenuje jinak, a pobřeží je také nějaké jiné. Pláž kam jsme chodili už nemá zlatavý písek ale jen černý. Jestli si hezký píseček někdo někam odvezl nebo byl odplaven kvůli vlnolamu, si nedovolím spekulovat. Nikdo se tady nekoupe. Není kam položit ručník. Palmový hájek už neexistuje, všude se staví hotely. Papájový džus mi hořkne na jazyku. Za 400 rupií ho ani moc není, jen třetinková sklenička. Jdeme pak dál po břehu na východ. Za vlnolamem je Turtle Reef Beach, kde už to vypadá podstatně lépe. Pokládáme osušku na zlatavý písek a užíváme si plavání skoro až do západu slunce. Na večeři jdeme do Roti Housu asi 50 metrů od ubytka. Nemůžu jinak než roti s mořskou rybou.

14. 2. 2019
Snídani máme v osm. Postupně nám na stůl nosí konvičku čaje, vaječnou omeletu, opečené toasty, máslo a ananasový džem. Nakonec miska s nakrájeným banánem, ananasem a papájou. Na pláž jdeme najisto, až tam jako včera. Kolem poledne zpět na 3S – sprcha, stín a siesta. Cpeme se vychlazenou papájou a ananasem, na pokoji totiž máme ledničku. Pak jdeme do kavárny na kapučíno a čízkejk. 🙂 Provozovatel se změnil, prostor se zvětšil o sousední obchůdek, ale interiér má pořád stejný styl. Vedle je supermarket, naproti Wine Store kam jdeme pro lahváče. Kolem třetí zase koupačka. Večeře opět v Roti Housu, výtečné kottu sea food.

15. 2. 2019
V osm už sedíme v tuktuku a vezeme se ke Coconut Tree Hill, známý hlavně instagramerům. 😉 Ani my si nemůžeme nechat ujít tohle místo. Mezi stále se courajícími a pózujícími lidmi stíháme také pár snímků. Scházíme k pláži, a pozorujeme rybáře lovící žraloky černocípé. Chce se mi do vody o něco méně… 🙂 Pak už program podobný jako včera. 😉

16. 2. 2019
Po snídani jdeme na bus. Do toho do Weligamy nenastupujeme, chceme jet ještě dál a nepřestupovat. Další bus jede do Galle, tak na něj máváme. Za 55 peněz jedeme do Habaraduwy. Popocházíme od zastávky 300 metrů do Sea Turtle Hatchery. Cálujeme každý pět set a prohlížíme si několik nádrží s různě velkými želvičkami pěti druhů mořských želv, které na Srí Lance kladou vejce. Pak jdeme pro změnu na vlak. Kupujeme jízdenky za 40 rupií a v 11:48 nastupujeme do poloprázdného vlaku. Celkem sviští. Za 15 minut jsme ve Weligamě, a jdeme na nedaleký busák. Sice tady stojí minimálně dva busy do Matary, ale stojí… Jede okolo bus Galle-Matara, tak do něj skáčeme. V Mirisse jdeme hned na kapučíno. Po siestě na pokoji ještě koupačka v moři. Na šestou už jsme zpět, večeříme naproti v Mirissa Inn fish & chips za 950, pivo stojí 400, stejně jako mango džus.

17. 2. 2019
Cestou na pláž focení u fasády s malbou páva u Palm Villy. Z moře se nám moc nechce, zpátky na pokoji jsme až skoro v jednu. Na kafe tentokrát do Space Garden, kde si na zítřejší večer domlouváme odvoz na letiště. Siesta se trošku protáhla, tak jdeme až kolem čtvrté na dlouhou městskou pláž. Večeříme zase v Mirissa Inn, zase na full fish za 950. Asi 10 minut po návratu na pokoj se spouští prudký déšť.

18. 2. 2019
Po snídani se zase necháváme dovézt ke Coconut Tree Hill realizovat pár nápadů. Pak poslední plavačka. Půjčuju si šnorchl s maskou a zkouším štěstí s pozorováním želv. Během deseti temp potkávám první, pak ještě další tři. Užívám si blízká setkání třetího druhu. Po siestě kafe ve Space Garden, platíme i odvoz na letiště. Psychicky se připravujeme na návrat domů a balíme. V šest se batolíme do Space Garden. Objednáváme si večeři a mango juice. Trochu dýl jim všechno trvá. Taxikář na nás čeká než dojíme, stihl i naložit dalšího pasažéra. Chvíli po sedmé vyrážíme směr Weligama, na Expressway se napojujeme na 115. kilometru a svištíme na sever. Monotónní klidná jízda mě na 76. kilometru uspává, na chvíli otvírám oko na 50. kilometru, pak až při sjezdu do města. Projíždíme okrajovými čtvrtěmi a v jedenáct jsme na letišti.

19. 2. 2019
Nic zajímavého už se neděje – čekání, letadlo, jídlo, spaní, čekání, letadlo, jídlo…

fotogalerie