JAR – Namibie – Botswana – Zimbabwe

17. 10. – 21. 11. 2006

Trasa cesty Jižní Afrika 2006

Soutěžní snímek CIKCAK jižní Afrikou na Slideshow Awards 2007, ke stažení (30 MB).

17. října 2006
David mě prozvání v 1:40. Akorát to vyšlo, mám sbaleno a stihl jsem se i vysprchovat. Na Florenc dorážíme už v 2:25, vrata mají zavřená. Po deseti minutách je ostraha odemyká k prvním autobusům. Je pěkná kosa, za 5 minut přijíždí bus Student Agency směr Ostrava. Pět minut před třetí se tam jdeme zeptat, jestli náhodou nejedou přes Brno. Tak přeci, rychle báglujeme dovnitř. Ve tři vyrážíme, po kapučínu usínám, probouzím se u Brna. V 5:05 vystupujeme do dvou stupňů nad nulou a čekáme na nástupišti. Ve třičtvrtě na šest přijíždí další spoj, v 6:00 vyrážíme směr Vídeň. V Rakousku mě docela překvapuje četnost větrných elektráren. V devět jsme na letišti, do Doha dle plánu, dál trochu se zpožděním.

18. října 2006, 1. den v Africe

JAR

5:00 – 6:15 mezipřistání v Johannesburgu, 8:20 sedáme v Cape Townu, odbavení a zavazadla v poho. V hale sháním mikrobus do centra. Slevuje na 140 R za oba. Necháváme se vysadit u hostelu City Slickers. Recepční nám nabízí pokojík s palandou, smlouvám na 120 R. Převlékáme se definitivně do letního (je jasno a docela teplo), a jdeme do centra. Na George Street směňujeme hotovost (1 USD na 7,43 R), brouzdáme po obchodech. V sedm už večeříme na střešní terase našeho hotelu a v devět už spíme.

19. října 2006, 2. den
V půl deváté zvoní budík, na desátou jdeme do AVISu. Dostáváme Hyundai Getz, a přejíždíme (řídí David, jako celou cestu) asi 300 metrů k hotelu. Platíme za ubytko, a stěhujeme věci do auta. Jedeme na Signal Hill (pěkný výhled na město i na Stolovou horu a potom už na jih. V Hout Bay nakupujeme v SuperSpar, přes Chapman’s Peak Drive (poplatek 23 R) a Nordhoek (ze silnice pozorujeme velrybu blízko břehu) projíždíme Simon’s Town a v kempu Oatlands stavíme stan (50 R/os.).

Článek o Kapském Městě a okolí jsem publikoval v časopisu Žlutý.

20. října 2006, 3. den
Je zataženo, jedeme do rezervace Mys Dobré naděje (dospělí 45 R, děti do 16 let 10 R). Na Cape Point snídáme s výhledem na moře. Jdeme pěšky k útesům nad Diazovou pláží, kne nás otravují paviáni. Pak ještě jedeme k Mysu Dobré naděje. Většina turistů se jen vyfotí u cedule u parkoviště a jedou dál. My se škrábeme po stezce na skálu a vychutnáváme si pěkný výhled. V jednu park opouštíme, a přes Muizenberg a přes silnici M5 navazujeme na N7 vedoucí na sever, u přehrady Clanwilliam fotíme kolonie čápů a volavek na stromech, a ubytováváme se v kempu na druhém břehu. Ticho, hvězdná obloha…

21. října 2006, 4. den
Balíme a v půl osmé už nakupujeme v Clanwilliam ve Sparu, v deset dorážíme do Lambert’s Bay, nic zajímavého, žádní terejové, jen zápach z tlejících řas. Vracíme se na silnici N7, do Bitterfontein dojíždíme snad už jen na benzinové výpary, tankujeme 44 litrů a fičíme na hranice, ve tři opouštíme JAR

Namibie

Rozhovor pro Český rozhlas Leonardo, pořad Sedmý světadíl, rubrika Rady na cestu: Namibie; přehrát mp3.

v půl čtvrté už svištíme Namibií (38 km za hranicemi ujeto prvních 1.000 km :), odbočujeme na silnici C10, opouštíme asfalt, tady je to o štěrkopískových silnicích, v šest platíme v kempu HOBAS 170 N$ za vstup do NP Fish River Canyon a jedeme se na ten zázrak podívat. Kaňon Rybí řeky je největší kaňon v Africe, v některých ohledech ale soupeří s kaňonem Modrého Nilu.

22. října 2006, 5. den
V sedm jedeme ještě jednou ke kaňonu, tentokrát na jinou vyhlídku, snídáme, zjišťujeme že máme prázdnou LP pneu, půjčujeme si kompresor od Němců kteří právě přijeli a dofukujeme, ale kousek před Grünau jsme tvrdě nabrali díru, pro jistotu gumu měníme, přece jen pojedeme za chvíli 130 km/h… Po asfaltu „eNsedmičky“ smažíme až k Hardap Dam GP (GP = game park) do tmy si ještě projíždíme nějaké cesty (lze vlastním autem), vidíme pštrosy, antilopy skákavé, paviány… a stavujeme se v restauraci na rybičku tilapia s hranolkama a pivkem.

23. října 2006, 6. den
Jedeme na Orlí vyhlídku, vidíme zebru Hartmannové, pštrosy, a kudu. Snídáme až u vyhlídky na Bird Paradise. V poledne jsme zase na asfaltu, a pálíme na sever. Ve Windhoeku nejdříve dokupujeme v Checkers zásoby, až pak se ubytováváme v Backpackers Unite. Tvrdou hlínu na místě pro stan (40 N$/os.) odmítáme, bereme dormitory za 60 N$ na osobu. Je tady pět paland a jsme tady sami. V centru net za 10 N$ na půl hodiny.

24. října 2006, 7. den
V půl deváté dáváme auto na placené parkoviště (1,5 N$/h), a jdeme na Ministerstvo zahraničních věcí. Ptáme se na recepci kde se vyřizují víza. Ve Vídni nám dali jen jednovstupné, my chceme do Botswany a přes Namibii zpět do JAR. Vystáváme frontu k přepážce a zjišťujeme, že vyřízení bude trvat minimálně 2 dny. Hm, my bysme ho rádi ještě dnes. Chvíli diskutujeme, paní nám dává číslo na oprávněného pracovníka. U vchodu je k dispozici telefon na interní hovory, ale je buď obsazeno nebo to nikdo nebere. Až za hodinu máme štěstí, ale dostáváme stejnou odpověď. Na přepážce, kde jsme kontakt obdrželi se hlásíme s výsledkem telefonátu, dostáváme k vyplnění formuláře, a že se pokusí… Ještě máme sepsat odůvodňovací dopis proč bysme chtěli vízum ještě dnes. Vše odevzdáváme a čekáme, pro jistotu stojím na kraji přepážky, aby na nás nezapomněli. Určitě by to trvalo déle, kdybych tam tak neprudil :), i tak to trvalo déle než hodinu. S úsměvem nám jsou předány pasy s vízy (dokonce multivstupními), a ani nechtějí žádný poplatek. Strávili jsme tady tři a půl hodiny víceméně čekáním, ale vyplatilo se. Cestou na parkoviště kupujeme pohledy (na poště píšeme a posíláme) a CD s místními lidovkami (fakt dobré). Jedeme ještě sehnat pneu, ať máme do rezervy. V „Tiger Wheel & Tyre“ nám nabízejí nějakou nám neznámou značku za 379 N$, bereme. Ještě tankujeme naproti v Total (6,33 N$/l), a v půl páté konečně frčíme po Trans Kalahari Highway dál na východ. Chceme přespat ve Witvlei. V průvodci je dobré info o hotelu Doll´s, ale ještě je dost světlo tak kolem jen projíždíme. Za chvíli jsme v Gobabis. Zkoušíme první směrovku k nějakému kempu, odbočujeme a jedeme k přehradě. Kemp se jmenuje „Die Dam“, za 40 N$/os. ho bereme, moc pěkné sociálky, hlídač s brokovnicí, restaurace (pivo Tafel 340ml 6,50 N$, velká pizza 35 N$).

25. října 2006, 8. den
V šest už fotím květy a ptáčky. Je jasno, po snídani ještě nakoupit a natankovat (Total 6,53 N$/l), 110 km k hranicím. Celníci na obou stranách v poho, žádné poplatky, 11:45

Botswana

Kvalita hlavní silnice pořád dobrá, u Ghanzi vidíme na obzoru bouřku a blesky, asi 20 vteřin nám na auto pršelo, to bylo všechno (za celou dovolenou ani víc nekáplo 😉 ). V Maunu valíme hned k bankám abysme si směnili na místní puly, ale je pár minut po čtvrté. Zkoušíme tři, všechny už jsou zavřené. Jedeme teda hledat kempíky, podle průvodce je zajímavý „Maun Rest“, chtějí 60 BWP/stan, zkoušíme ještě „Audi“, 30 BWP/os., končíme v „Safari Island Camp“, 27 BWP/os. a k tomu parádní bazén, sociálky celkem omšelé, ale papír na WC nechybí. 🙂 Objednáváme na ráno hned plavbu na motorovém člunu po řece, 82 US$/os., stavíme stan a nakládáme se do bazénu.

26. října 2006, 9. den
V osm jsme na člunu, jen my dva, průvodce a kormidelník. Vidíme orla jasnohlasého, zejozoby, zoborožce kaferské a spoustu malých ptáků. Po necelé hodince přistáváme u chatrčí. Přesedáme na mokoro – člun s plochým dnem vydlabaný z jednoho kusu dřeva. Lodivod se představuje „Lee, jako Bruce Lee“, a vyrážíme mezi papyrus a leknínové květy. Plujeme k místům kde jsou vídáni hroši a sloni, ale nemáme štěstí. Po čtyřech hodinách se vracíme a přesedáme zpět na motorový člun. V kempu se moc nezdržujeme, a jedeme do města směnit peníze. pak nakupujeme ve Sparu, kupujeme a posíláme pohledy a večer si zase dáváme pár bazénů.

27. října 2006, 10. den
Tankujeme u Engen (4,93 BWP/l, 93 unl.), v osm už čekáme u Shoprite než otevřou, a v devět už se procházíme po Maun Game Sanctuary (vstup volný) – fůra termitišť, ještěrky, želvy, antilopy, žirafy… V poledne opouštíme Maun a vyrážíme po Trans Kalahari Highway na východ, projíždíme přes pánve Makgadikgadi – suché, travnaté až křovinaté území. 300 km do Nata máme za chvíli za sebou, podle průvodce jedeme do Nata Lodge, kemp za 40 BWP/os., ve čtyři už se válíme na lehátkách u bazénu. K večeři si objednáváme vaječnou omeletu se sýrem a houbami, hranolky a pivo (26 + 8 BWP), plaveme, ležíme a cucáme lahváčky až do sedmi.

28. října 2006, 11. den
Zase tankujeme (koho to ještě zajímá? 😉 ), pro změnu u Engen (4,87 BWP/l, 93 unl.) a v klidu směřujeme na sever. Poblíž Panda Rest Camp zastavujeme a pozorujeme kroužící hejno orlů stepních. V Kazungule podle průvodce nacházíme Kubu Lodge (57 BWP/os.), ale místa na stanování jsou tvrdá, hliněná a ve svahu. Recepční nám doporučuje Toro Safari Lodge kousek vedle. Tam každé kempové místo má své sociálky a pěknou travičku, je tady klid a pěkná restaurace u řeky, za 45 BWP/os. + 20 BWP/auto to bereme. Vybíráme si místo, hned platíme, a jedeme do Kasane do supermarketu. Cestou zpět fotíme baobaby. Večer si objednáváme na zítřek výlet k Viktoriiným vodopádům s průvodcem (300 BWP/os.) a dáváme si na baru pivo St. Louis (7 BWP/plech 340 ml).

29. října 2006, 12. den
Dnes netankujeme. Po snídani jdeme na recepci, vyplňujeme imigrační formuláře Zimbabwe a sami dva usedáme do prázdného mikrobusu. Výstup z Botswany máme vyřízený rychle,

Zimbabwe

na Zimbabwské straně platíme za vízum každý 100 USD a ještě hodinku jedeme neobydlenou krajinou do Victoria Falls. U vstupu k vodopádům platíme ještě 20 USD, hlavní vodopád je pěkně hlučný, ale od Koňské podkovy je už sucho. Chvíli pozorujeme bungee jumping na mostu do Zambie. Před zpáteční cestou na parkovišti smlouvám 2 vody + 2 pohledy na 20 BWP.

Botswana

V pět jsme zpět v kempu a jedeme do Chobe Safari Lodge zamluvit na zítřek „game drive“ (2x 115 za safari a 2x 70 za vstup do parku).

30. října 2006, 13. den
Budík zvoní v 5:05. Ve třičtvrtě na šest už jsme v Chobe Safari Lodge. Stojí tady šest safari aut a všude samí turisti. Naštěstí nás na trojsedačky usazují po dvou. Za branou Sedute hned antilopy, prasata, lev, odpočívající nasycená lvice, orli, buvoli, sloni… sloni… stáda slonů… V devět jsme zpět v ChSL a zamlouváme na 15:00 „boat trip“. Jdeme na terasu kempové restaurace nad řeku, pozorujeme vlhy pestré, leguána a stádo slonů. Jedeme na oběd do našeho kempu a plánujeme další cestu. Po druhé odpolední jedeme zpět do ChSL. Platíme 2×100 BWP a čekáme, vyplutí se posouvá na 15:30. Někteří cestující jsou opilí a v baru na lodi pokračují. Barman jim ještě běžel pro několik lahví whisky a kbelík ledu. Chvilku po vyplutí je už živo i v okolí: krokodýli, hroši, sloni, spousty ptactva, buvoli… V půl sedmé jsme zpět, jedeme do našeho kempu. Po večeři u stanu ještě na bar na poslední St. Louis.

31. října 2006, 14. den
Je zataženo, první (a poslední) pochmurné ráno. V devět vjíždíme do NP Chobe aniž bychom se zapsali do evidence. Přes silnici přecházejí stáda slonů, prasata bradavičnatá, antilopy, paviáni a vidíme i zoborožce kaferské. Je tady rychlost omezená na 80 km/h, ale my těch šedesát kilometrů kvůli pozorovacím zastávkám jedeme hodinu. U výstupní brány zastavujeme, a jdu nás zapsat aspoň na výjezd z parku. Opouštíme Botswanu, odbavení rychle a bez problému, nikdo tady není. Za námi přijely dvě manželské dvojice ve dvou autech. Jedni Němci kteří už v Namibii několik let žijí, ve druhém jejich přátelé z Německa.

Fotoreportáž z NP Chobe jsem publikoval online.

Namibie

Vstup do země také docela rychle, silniční poplatek 140 N$ se platí až před Katima Mulilo u čerpací stanice, odbočka je značena celkem dobře. V Katima Mulilo ve Windhoek Bank směňujeme další doláče, a jdeme hned nakoupit do OK Foods. Podle průvodce jsme si na ubytování vybrali Hippo Lodge (30 N$/os., travnaté místo na stany, restaurace nad řekou Zambezi, ale sociálky nic moc (po otočení vodovodního kohoutku nejdříve vylezl hmyz – připadal jsem si jak v podprůměrném hororu). Přijíždějí i ti Němci z hranic, a přicházejí na pokec, prý nás viděli už v kempu v Maunu. Nojo, teď už si je taky vybavujeme. Navečer vegetujeme na terase, pozorujeme ledňáčky, orly, kudlanku, blesky a bouřku daleko za řekou. Jinak je tady nuda, v osm už lezeme do stanu.

1. listopadu 2006, 15. den
V noci trochu sprchlo. Vyrážíme na západ. V Kongole odbočujeme k Mudumu NP a zastavujeme se v Mashi Craft komunity Kxoe. Kupujeme něco proutěného a dřevořezby, a pokračujeme dál do parku. Jedeme až do Nakazwa, ale ranger nám říká že bez auta 4×4 nemáme šanci, velká zvířata tady teď moc nejsou a není tady žádný průvodce. Vracíme se na asfaltku a jedeme až k NP Mahango. Ubytováváme se (= stavíme stan) v Rainbow Lodge, 50 N$/os., travnatá místa na stanování, solidní sociálky, malý bar a restaurace, terasa nad řekou Okavango.

2. listopadu 2006, 16. den
V půl sedmé už máme zaplacený poplatek za vstup do NP Mahango. Suma sumárum 90 N$, dostali jsme mapu a pokyny jak se chovat. Vidíme impaly, kudu, buvoly, hrochy, veverky, turaky… Jedeme z paku k Popa Falls, platíme 40 N$ ač nám pokladní říkala že je málo vody, a že to jsou stejně jen peřeje. Hm, měla pravdu, ale když už jsme tady… Jedeme se natáhnout na chvíli do kempu k bazénu. Ve tři jedeme do parku Mahango ještě jednou, pozorujeme i žirafy, odpočívající stádo buvolů a západ slunce. K bráně parku přijíždíme až za tmy, je zavřená. Vystupuju a jdu to omrknout, řetěz je jen omotaný, zamčeno není. Tak Davidovi otevírám a za autem zase zavírám.

3. listopadu 2006, 17. den
Přes nákup a tankování (6,42/l) v Rundu, pak jen projíždíme pěkný a zazeleněný Grootfontein. V Tsumebu jedeme hned ke kanceláři AVIS (už od Hardapu nám nehraje autorádio). Paní nás posílá do servisu Oshikoto Auto Electrics. Za opravu platíme 150 N$, což by nám v AVIS v Cape Townu měli proplatit. Stan stavíme na pěkné travičce na zahradě hostelu Mousebird, 60 N$/os., k dispozici obývací pokoj s TV a kuchyň v domě. Jdeme do města na net – 25 N$/hod. a stavujeme se v Beergarden na pivko a toast. Večer trávím v obýváku u TV promazáváním fotek (mám s sebou čtyři paměťovky) a sledováním dokumentů o Etoshe.

4. listopadu 2006, 18. den
Po snídani (včetně teplého čaje! 😉 ) jedeme nakoupit zásoby na několik dní (kdo ví, jak to bude v NP Etosha), natankovat (6,41 N$/l), poslat pohledy, a hurá z města. Na bráně Von Lindquist vyplňujeme vstupní formulář do NP Etosha a pokračujeme do Namutoni. Na recepci platíme 170 N$ za 2 osoby a auto na den v parku, 200 N$ za kempové místo, a jdeme stavět stan. Potom objíždíme Fisher’s Pan – pakoni, žirafy, přímorožci, zebry, impaly, sloni, dropi, supi, pštrosi, plameňáci…

5. listopadu 2006, 19. den
David už od pěti vyšiluje. Balíme a vyrážíme do hloubi parku. Asi kilometr od kempu jde podél silnice proti nám lvice, další dvě jdou opodál. Postupně zastavujeme u napajedel Chudop, Okerfontein, Springbokfontein, Batia, Goas a Noniams, jedeme i kus Rhino Drive, odbočujeme k Halali. Platíme 200 N$ kempovné a stavíme stan na tvrdé hlíně. Po lehkém obídku jedeme na vyhlídku Etosha, přes pláně se stovkami zeber a springboků – antilop skákavých. Pak jedeme ještě k napajedlům Nuamses a Helio. Ještě před setměním jdeme k napajedlu Moringa u kempu. Přišly lišky, hyeny a nosorožci (uf, to byl zážitek!).

6. listopadu 2006, 20. den
Nemůžeme dospat jak se těšíme. Jdeme se ještě podívat k napajedlu Moringa, ale je u něj prázdno. Jedeme přes napajedla Rietfontein, Salvadora, Sueda, Homob, Ondongab, Aus, Olifantsbad a Gemsbokvlakte do Okaukueja. Platíme 400 N$ kempovné na 2 noci a parkový poplatek 320 N$ (160 + 160 dodatečně ještě za včerejšek). Tady je taky v kempu jen tvrdá hlína, stanové kolíky zatloukáme kamenama. Jdeme si odpočinout k bazénu. V půl čtvrté jedeme ještě k napajedlu Nebrowni a na vyhlídku Pan. V sedm už sedíme na lavičkách s desítkami dalších zvědavců, a v tichosti pozorujeme osvětlené napajedlo Okaukuejo. Přišly zebry, žirafa a nosorožci dvourozí – matky nervózně přihlížely vzájemnému očichávání mláďat, samotářští samci byli matkami od blízkosti mláďat zaháněni (opět dech beroucí podívaná).

7. listopadu 2006, 21. den
Probouzíme se v šest a hned vyrážíme do Strašidelného lesa a k napajedlu Grünewald. Cestou pozorujeme lovícího Hadilova písaře. Vracíme se na hlavní cestu a jedeme kolem vyschlé přehrady Charl Marais k napajedlu Ozonjuitji m’Bari, kde je jen stádo antilop skákavých. Dál po hlavní cestě už nemůžeme. Do západní části parku mají povolen vjezd jen místní touroperátoři, k západní bráně Galton je to odsud ještě asi 150 km. Otáčíme se a jedeme kolem napajedel Leeubron, Okondeka a Wolfsnes zpět do Okaukueja. Obědváme na vyhlídce na napajedlo, pořád přicházejí a odcházejí stáda zeber, úžasné. Pak se válíme u bazénu a večer zase díky žárovkám pozorujeme hyeny a nosorožce.

8. listopadu 2006, 22. den

Fotoreportáž z NP Etosha jsem publikoval online.

V šest lezeme na věž pozorovat východ slunce, ale díky oblačnosti nic moc. Dopoledne ještě čumákujeme u napajedla na zebry, pakoně a skákavky, válíme se u bazénu a v poledne s těžkým srdcem opouštíme Okaukuejo. Ještě před jižní bránou Ombika potkáváme dva slony spásající listí kousek od silnice. Pak jedeme přes Outjo, kde děláme zase velké zásoby na pár dní v pouštní oblasti, a Khorixas, kde končí asfaltová silnice, do oblasti Damaraland, pusté, suché a liduprázdné. Chvíli před západem slunce po menším bloudění (v mapě je chybné číslo silnice, z C39 sem vede D2612 a D3254) dorážíme do kempu v Aba Huab. Platíme 110 N$ a stan si můžeme postavit kdekoliv, všude jen písek a tvrdá hlína. Elektřina nejde, nuda, není co dělat, bar nefunguje, jdeme brzo spát.

9. listopadu 2006, 23. den
V šest už vyrážíme k Hořící hoře, dost dlouho fotíme Welwitschie podivné, kytky, skály… Pak jedeme k jedinečnému nalezišti skalních rytin a maleb Twyfelfontein. Platíme 10 N$ parkovné a 30+30 N$ vstupné, vybíráme okruh Lvího člověka. Přidělují nám průvodce Johannese, příjemný chlapík mluvící anglicky lépe než já. 🙂 Popisuje nám všechny rytiny, malby i rostliny a všechny pobíhající ještěrky. Na konci trasy, tak jak je zde zvykem, ho odměňujeme. Průvodci nedostávají plat, jen odměny od turistů. Johannesovi dáváme obvyklých 20 N$ a jedeme do Údolí varhan, údolíčka s čedičovými vyvřelinami starými 120 milionů let, místy vysokými až 5 metrů. Zajímavé, ale trošku zdevastované (Panská skála u Kamenického Šenova je v daleko lepším stavu). Slunko už pěkně pálí, vracíme se do kempu a ve stínu obědváme. Ve tři jedeme do Petrified Forest, platíme vstupné zase 60 N$, provádí nás Michael. Ukazuje nám nejen všechny zkamenělé kmeny stromů, ale i kořen a semena welwitschie podivné a ještěrku která na sebe nechá sáhnout (byla jak smirkový papír). Dáváme mu taky dvacku a frčíme do kempu.

Články a fotografie z oblastí Damaraland & Skeleton Coast jsem publikoval online; a v časopisu Žlutý, pdf.

10. listopadu 2006, 24. den
Vyrážíme až v 7:20, po snídani. Je jasno a krajina je úchvatná, 17 km to je k silnici C39 a dalších 43 km ke křižovatce u Wereldsend. Okolní krajina postupně pustne, trávy se ztrácí, kopce a skály přecházejí v písčité duny. Na Springbok Gate platíme vstupné do Skeleton Coast National Park 170 N$. Připomínají nám, že do Torrabaai (Torra Bay) a dále na sever se nesmí. Naneštěstí ani do Toscanini. Zastavujeme teda jen u torza těžební věže, u laguny Huab a u vraku lodi South West Sea. Pět kilometrů před jižní branou parku, Ugab Gate, bliká kontrolka paliva, zbývá 34 km k Mile 108, podle mapy by tam měla být pumpa. Zastavujeme tam, ale nikde nikdo, do Henties Bay ale už nedojedeme, vymýšlíme co dál a couráme mezi staveními. V jedné garáži vyrušujeme párek milenců, chlapík nám jde ochotně natankovat, má jen 93oktanový olovnatý benzín, ale jsme štastní že aspoň něco, za stovku nám dává skoro šestnáct litrů. Pokračujeme na Cape Cross Bay kde sídlí kolonie lachtanů. Platíme 90 N$ vstupné do rezervace, pokračujeme na parkoviště u vyhlídky a pár hodin je pozorujeme, jinak je tady vítr, zima a smrad. V šest večer projíždíme Swakopmund k hostelu Desert Sky, mají volný jen třílůžák, 70 N$/osobonoc. Po večeři se jdu sám projít do města. Pěkné klidné ulice a pasáže plné obchůdků, už se těším na zítřek až budou otevřené.

11. listopadu 2006, 25. den
Hned ráno si nechávám oholit hlavu v Renate Salon. Paní Renate je milá a ukecaná, ale chce 65 N$. Připadá mi to nepřiměřeně hodně, ale smlouvat nechci, ať nemá Čechy za chudáky a lakomce. Navíc netuším kolik zde služby stojí. Dáváme si s Davidem rozchod a couráme po krámkách každý zvlášť. V jednu máme srazík u hostelu, máme jen jedny klíče od brány a od dveří pokoje. Pak jen píšeme pohledy, plánujeme cestu a lenošíme. Kolem třetí jdeme na malý nákup do Shoprite, na net (10 N$/půl hod.) a na poštu hodit pohledy.

12. listopadu 2006, 26. den
Tankujeme (6,23 N$/l) a nakupujeme větší zásoby. Jedeme na jih do Walvis Bay, kde couráme po kolonádě a pozorujeme plameňáky. Po silnici C14 vyrážíme v 11:15 do pouště. Zastavujeme u cedule „Obratník Kozoroha“ a několikrát kvůli krásným scenériím. V půl páté platíme v Sesriem ubytko na jednu noc 200 N$ a vstup do parku 170 N$. Jedeme hned mezi duny, v zapadajícím slunci jsou nádherné. Na parkovišti 2×2 večeříme. V kempu po postavení stanu jdeme do baru na pivo (Black Label, 11 N$/330ml), sedíme venku.

13. listopadu 2006, 27. den
Od čtyř nespíme, kousek od nás mají tři velké stany rodiny Italů, dělali kravál už večer a teď zase. Dospěláci se vypravují na pozorování východu slunce z Duny 47. My jsme v 6:10 na parkovišti 2×2 a dál jdeme pěšky, nejdříve do nejhezčího údolí, do Dead Vlei, pak do Sossus Vlei a ještě na dunu s vyhlídkou na Nara Vlei. Zpět k parkovišti také pěšky. V kempu balíme stan, tankujeme (5,66/l) a po silnici č. 36 překonáváme posledních 175 km štěrkových cest přes hory až do Maltahöhe. Pak už po asfaltíku do Mariental, kde tankujeme. Pak frčíme do Keetmarshoop. V Rachel’s Backpackers se nám 80 N$ za postel v mrňavé místnůstce v přístavbě zdá dost. Podle průvodce jedeme do městského kempu, chtějí 46 N$/os., stojí tady už jeden stan a hlídač s brokovnicí. Správce přichází rozsvítit sociálky a kuchyňku a zapnout ohřev vody, stan stavíme na perfektní trávník, večeříme, provádíme očistu a v klidu a tichu usínáme.

14. listopadu 2006, 28. den
Vstáváme v šest, balíme a jedeme do Quivertree Forest (vstupné celkem 60 N$), oplocený „les“ aloe rozsochatých. Pak ještě přejíždíme k Giant’s Playground. Chvíli se motáme mezi skalami ze zajímavě rozpraskaného čediče a vracíme se do města, na poštu poslat pohledy, do Supersparu utratit poslední peníze a vyrážíme na jihovýchod. Mezi Grünau a Karasburg překonáváme 8.000 ujetých kilometrů.

JAR

Upington je docela přestavěný. Proti mapě v průvodci jsou tady nové ulice a křižovatky. V hostelu Yebo nikdo není, nedaleký kemp je zrušený, B&B lodge u řeky stojí 200 – 300 R, krajkované ložní prádlo, vlastní koupelna, TV atd., na jedno přespání zbytečný luxus. Zkoušíme kemp na ostrůvku v řece Oranje – Eiland. Chtějí 52 R, ptáme se raději dvakrát jestli to je cena za oba. Je. Skvělá cena, pěkné prostředí, čisté a velké sociálky a venkovní bazény. Hned si jdeme zaplavat, stan stavíme až za soumraku.

15. listopadu 2006, 29. den
Do osmi balíme, David se ještě koupe než oschne stan. Přejíždíme do centra města, David směňuje peníze (1 US$ = 7,082 R) a procházíme obchody. Jedeme ještě do firmy Oranjes Cellar, výrobu vína nám neukáží, ale za 5 R máme možnost ochutnat 5 druhů jejich vín (štěstí že nejsem řidič výpravy 🙂 ). Kupujeme pak pár lahví domů. Vracíme se do města, tankujeme olovnatý 93 za 6,01 R/litr a frčíme do Augrabies. Ve tři už máme vyřízený vstup i kempovné, obcházíme všechny vyhlídky nad vodopády a jdeme si zaplavat do jednoho ze tří kempových bazénků. Stan stavíme až po západu slunce a v devět už spíme.

16. listopadu 2006, 30. den
Během dopoledne objíždíme ještě vyhlídky na řeku Oranje – Ararat, Oranjes a Echo Corner.

Článek o Augrabies jsem publikoval online.

V 10:15 opouštíme park. Ve Springboku tankujeme u Engen za 6,11 R/l. Ve 13:25 najíždíme na silnici N7, na ceduli je „Cape Town 570 km“. To v pohodě za světla stíháme. 40 km před Vanrhynsdorpem začínáme desátý tisíc ujetých kilometrů. Kapské Město – Backpacker’s na New Church Street má plno, Zebra Lodge jen poslední dvě lůžka v osmilůžkovém dormu, na Long Street není kde zaparkovat, a tak jedeme zase do City Slickers. Nakonec bereme největší pokoj který mají za 180 R/os./noc. Za užaslého pohledu recepčního stěhujeme na několikrát věci z auta dovnitř.

17. listopadu 2006, 31. den
V šest je ještě Stolová hora v mracích, ale balíme a jedeme, necháváme auto kus za dolní stanicí lanovky a jdeme pěšky pokořit horu roklí Platteklip. V 8:25 zahajujeme výstup ve 400 m n. m. po upravené stezce, v 9:36 jsme v poklidném tempu na křižovatce cest v 1020 m n. m., v 10:05 vystupuji na hromadu kamení která označuje nejvyšší bod Stolové hory, Maclear’s Beacon, 1086 m n. m. Procházíme až k horní stanici lanovky, je zavřená stejně jako všechny obchody. Obcházíme si vyhlídky a jdeme dolů, proti nám se nahoru škrábe fůra lidí. Ve dvě jsme zpět u auta. Jedeme do nákupní zóny Waterfront, pěkný výhled na horu, krámky jen procházíme, větší nákup děláme na Main Street v Pick’n Pay.

18. listopadu 2006, 32. den
V půl osmé se vypravujeme na Bloubergstrand vyfotit si Stolovku z dálky pěkně s mořem. U auta máme rozbité malé sklo u zadních dveří. Asi se někdo díval nemáme-li něco v zavazadláku. Auto bylo úplně prázdné a připravené k vrácení. Chtěli jsme na smluvenou desátou hodinu při cestě zpět od Stolové hory auto rovnou vrátit. Čekáme do osmi než AVIS otevře a jedeme tam rovnou. Ani jsme auto za ten měsíc nevyluxovali a neumyli, jen skla na každé pumpě. Platíme poplatek za vyřízení ‚nehody‘ 456 R, poplatek za překročení hranic 1710 R a 160 R za dotankování na plnou nádrž. Ujeli jsme 9366 km, z Kapského Města to je do Prahy 9353 km… Do ulic vyrážíme každý sám. V půl třetí se scházíme náhodou před hostelem, částečně balíme, večer si na terase dáváme víno Blanc de Blanc z Oranje Cellars, ať toho domů nevezeme tolik. 🙂

19. listopadu 2006, 33. den
V osm jdeme na Green Point na nedělní tržnici, snadno se tady dá smlouvat. V devět už jsme ve Waterfront, bankomaty mi nechtějí nic dát, ale na pokladnách mi kartu berou, kupuju nějaké oblečení. David se mi během zkoušení zase někde ztratil. Na hotel jdu sám obtěžkán taškami, cestou objevuji otevřený Liquer Store, kupuju si ještě jednu láhev vína domů a lahváče. Dávám si ho na terase a vstřebávám poslední paprsky slunce na jižní polokouli. David nikde, tak jdu ještě do Muzea, u pokladny se koukali divně, když jsem vstupné 10 R platil kartou, ale bez problému. Když jsem jim situaci vysvětlil, pochopili a usmáli se. Úžasná prezentace geologie, antropologie a historie Afriky, modely v životní velikosti i vycpaniny zvířat. Unikátní jsou sestavené kostry velryb zavěšené v ústřední místnosti přes všechna patra, v přízemí leží pod nimi velrybí čelist, dolní část má dvě nespojené symetrické poloviny, která každá měří 5,5 metru a váží 3 tuny. Na jedné straně budovy se přes dvě patra sestavuje kostra dinosaura, který býval i 25 metrů dlouhý a 14 vysoký (když neměl zrovna skloněnou hlavu 😉 ). Sem se jim vejde jen dvanáctimetrové mládě. V pět muzeum zavírá. Pak se procházím zahradami, nádherná botanická, potkávám asi pět svateb. V půl šesté jsem na pokoji a balím, David doráží, naštěstí někde koupil i chleba na který jsem zapomněl. Balíme a balíme…

20. listopadu 2006, 34. den v Africe
V půl šesté už David courá na záchod. Snídáme na terase, je zataženo. V sedm čekáme u recepce na odvoz na letiště, přijíždí postarší ale solidní Mercedes. Za 19 minut jsme na letišti, platíme dohodnutých 20 USD za oba, jiné peníze už nemáme. Jdeme hned k odbavení, batoh váží 22 kg, taška 9 kg a batůžek 8 kg. Chvilku se dohaduji, ale do kabiny si nakonec obě menší zavazadla beru. Trošku nad limit, já vím… Ve free shopech nakupuju ještě CD aktuální afrického popu, semena protey královské a další suvenýry, zase na kartu, jak jinak. Vzlétáme s půlhodinovým zpožděním, a za 1:40 sedáme v Jo’burgu. Tady stojíme hodinu a tři čtvrtě, v Doha sedáme v 22:40, nakupujeme ve free shopech parfémy.

21. listopadu 2006
V půl jedné oznamují, že náš odlet bude kvůli počasí odložen z 2:00 na 6:00. Postupně vyrážíme do free shopů ještě pro sladkosti a alkohol, zdarma na net. Tam zjišťujeme, že ve Vídni je počasí příznivé, kdoví co za tím odložením je… V šest startujeme, dávají poslední díl dětinské blbosti o pirátech z Karibiku, nesleduju a usínám. Do Vídně s námi dorážejí i všechna naše zavazadla. Celník chce vidět obsah našich příručních zavazadel, ale jen zběžně. Na autobus SA čekáme asi 20 minut, naštěstí jsme koupili jízdenky až na jedenáctou, „Co kdyby…“, a vyplatilo se. Na jednom z kanálů promítají Pupendo, moc příjemné pokoukání, rodný jazyk je jen jeden. V Brně zase přestupujeme. Bus do Prahy je poloprázdný, čtu noviny a kochám se českou krajinou. Na Florenci už čeká Davidův táta s autem. A je zase po dovolené…

fotogalerie