30. 10. – 9. 11. 2021

30. 10. 2021
Zvoní budík. Jsou dvě hodiny ráno. Na to že jsem spal asi čtyři hodiny, tak jsem celkem svěží. Uvádím byt do stavu opuštění, zavírám vodu, plyn, atp. S časovým znamením ve 3.00 vyrážím na letiště. Po dálnici vyhlížím divou zvěř, ale v Praze už si prázdné silnice užívám a souvisle svištím na parkoviště, kde jsem byl naposledy před více než dvěma lety. Za přestávku může hlavně covid, ale i to že jsem se po dlouhých letech stal opět single. Na tuto cestu jsem sehnal známou Naďu, která už čeká na letišti. Ve 4.20 se setkáváme u přepážky 146, kde mi drží místo vpředu ve frontě. Celý ten dav tedy předbíhám a jdu se hned odbavit. Nízkonákladovka má pro palubní zavazadlo limit 10 kg. To bych se nevešel, připlatil jsem si pár stovek za odbavené zavazadlo do 20 kg, mám 13,4 kg, dostatečn rezerva na suvenýry. 🙂 Na palubu si beru fotobatoh a brašnu. U pasové kontroly sekuriťák upozorňuje na nutnost nošení FFP2. Pro toho kdo nemá je hned vedle na ně automat, kus za 25 Kč. Na obrazovkách sice není číslo brány kam máme jít, ale víme že terminál B. Hned u B3 to teď ráno podezřele žije, tak čekáme tady. Před vzletem nám ještě stříkají křídla odmrazovací kapalinou, vzlétáme až v 6.32. Ryanair nemá v ceně ani sušenku, ale s tím jsem počítal. Hlady ani žízní cestou netrpím. Tři hodiny utekly jako voda. V 10.22 dosedáme na letiště v Ammánu. První kontrola je na vakcinaci. Ukazujeme vygenerovaný QR kód z webu MZV Jordánska. Kdo ho nemá, jde na PCR test. Je tady 15 přepážek na odběry, aktuálně se odběry provádí je u tří. Drtivá většina cestujících je očkovaná. Dostáváme na pas samolepku „vaccinated“ a jdeme k vízové kontrole, kde prokazujeme zaplacení Jordan Passu. Kromě víza s ním můžete na většinu památek a do přírodních rezervací zdarma, už nemusíte platit vstupné. U pasové kontroly si nás fotí a ptají na místo pobytu. Jediné co máme zamluvené je hotel na zítřejší noc v Akabě, tak ho nahlašujeme. Vybíráme z bankomatu 100 dinárů. Jeden jordánský dinár (JD) se dělí na 1 000 filsů, 100 piastrů, nebo nejméně používaných 10 dirhamů. Aktuálně je kurz cca 31,50 Kč za jeden JD. Výběr z bankomatu je zpoplatněn 4 – 6,50 JD. Za tu stovku mi z účtu strhli 3 465 Kč. :/ Pak už jdeme jen vyzvednout auto z půjčovny. Platím kartou 382 dinárů a dalších 350 mi blokují jako jistinu. Venku nám předávají poslední model Kia Carens s automatickou převodovkou a najetými 5 526 kilometry. Zadní nárazník i s výztuhou a víkem kufru je lehce nabouraný. Pečlivě fotím každý škrábanec, vše zaznamenáváme do protokolu. V 11.50 vyrážíme. Jedeme hned po silnici č. 15, 35 a 40 do vytipovaného supermarketu na západním okraji Ammánu pro zásoby. U vchodu ostraha zdarma rozdává roušky (ty modré, tzv. ústenky). Ve čtvrt na dvě už máme nakoupeny 8l barely vody (1,310 JD), 900g sklenici fíkového džemu (1,250 JD), kelímek instantní nudlové polévky (0,320 JD), 400g plátkového čedaru (1,950 JD), banány – jordánské (0,790 JD za 1kg), 1l mangového džusu (1,150 JD), toustový chléb 400 g (0,890 JD). U nejbližší pumpy tankujeme benzín 90 za 825 filsů za litr. Máme dojezd 351 km, to nám na chvíli stačí. Po silnici č. 40 pokračujeme až k Mrtvému moři. Pořád pěkná silnice, bez retardérů, minimální provoz. Zastavujeme až u návštěvnického centra u ústí vádí Mudžíb (Wadi Mujib). Prohlížíme si názorné grafiky geologického vývoje a jdeme po lávce až k žebříku po kterém se slézá do řeky Mudžíb. Přejíždíme kilometr k parkovišti nad pláží Ammanda. Scházíme dolů až k hladině tohoto nejníže položeného místa na povrchu naší planety, -435 m pod úrovní světových moří.
Každý rok se odpaří cca jeden metr vody. Jezero nemá prakticky žádný přítok, řeka Jordán už téměř vyschla. Sezónní deště to nezachrání, veškerou vodu se v celém Jordánsku i Izraeli snaží zachytávat a využívat. Na všech přítocích jsou přehrady. V roce 2013 se Jordánsko, Izrael a Palestina po dlouhých letech dohodli na výstavbě kanálu přivádějící vodu z Rudého moře do Mrtvého. Budou na něm dvě odsolovací stanice a část vody tedy poslouží i jako pitná. Zda se projekt uskuteční není ani po osmi letech jasné…

U vody jsme až do západu slunce, což je teď po změně času v pět. Koupat se půjdeme až ráno. V autě večeříme vepřové řízky z domova, zatímco deset metrů od nás se modlí na koberečku u svého auta dvě mladé holky. Pak už jen kecáme a čekáme až nastane čas spánku. Sklápíme sedačky a už v půl desáté se snažím usnout.

Ujeto 106 km

31. 10. 2021
Od půl páté čumím z okénka, po páté už vyrážím na průzkum blízkého okolí. Po snídani scházíme k vodě a před osmou už se vznášíme na hladině Mrtvého moře. Nestojí to sice žádnou energii, ale zase si moc nezaplavete. Voda o salinitě skoro 34 % nadnáší tak, že v ní pochopitelně nemohou ani plout lodě, a nic v ní nežije (až na nějaké bakterie). Je trochu olejovitá, a mírně zapáchá. Ale nijak moc. Až když jsem měl nos skoro u hladiny tak jsem cítil zápach zkažených vajíček. Rozhodně se žádný smrad neline po okolí. Když už nás to lenošení nebaví, oplachujeme se přinesenou pitnou vodou, a škrábeme se zpátky do kopce k autu. Vyrážíme na jih. Po třech kilometrech zastavujeme ještě za značkou P na rozlehlém parkovišti. Myslel jsem že to bude pěkné místo, ale vyhlídka za moc nestojí, k vodě prudký sráz. Hned po nás přijelo auto s dvěma páry místních, tak jsem jim nacvakal pár fotek. Aspoň k něčemu ta zastávka byla. 😉 Pak už pokračujeme po pěkné Údolní dálnici (Valley Highway) č. 65. Místy se dá jet i 120, v obcích občas retardér, provoz stále minimální. Je zataženo, chviličku dokonce sprchlo. V Akabě nás navigace dovedla za hotel, obcházíme blok a jdeme se přihlásit. Dávají nám na výběr ze tří pokojů. Bereme 202 a jedeme na Jižní pláž (South Beach). Je to ještě 14 km. Provoz v centru města docela hustý. Nebliká se, přes den nikdo nesvítí (za šera svítí asi třetina aut, za úplné tmy teda už všichni, ale někteří dálkovými světly pořád). Výpadovka směrem na Saúdskou Arábii už krásná a bez aut, ale pořád s retardéry. V Rudém moři si jen smočím palec, čekal jsem to teda teplejší. Naďa si s sebou nepřivezla masku, ale pouze plavecké brýle, tak je ve vodě jen chvíli. Já se nakonec přemáhám, a do vody také lezu. Táhnu sem komplet šnorchlovací výbavu, byla by škoda abych jí nevyužil. Druhů rybiček docela dost, korálů málo, ale útes pěkný. V autě se převlékáme do suchého, a jdeme ještě na pláž pozorovat západ slunce nad Izraelem. Do města se vracíme jak zlatá mládež. V teplém vzduchu stažená okénka, místní pop nahlas, a bezstarostná pohoda v duši. 😀 Na doporučení recepčního necháváme auto na bezplatném parkovišti naproti přes ulici. Jdeme ještě projít večerní město. Docela to tady žije. V pekárně si kupuju sezamové a pistáciové sušenky 2,5 JD/kg, a v bistru před hotelem kuřecí mansaf za 2 JD (rýže, obvykle jehněčí maso, ale dnes už je jen kuřecí, připravené ve fermentovaném jogurtu, posypané nasekanými piniovými oříšky). Vedle hotelu je jeden z mnoha místních Liquor Storů. Kupuju si pivo Petra s 8% alkoholu za 1,5 JD. Mají i Budvar! Dokonalý večer.

ujeto 275 km

1. 11. 2021
Snídám na pokoji sušenky s fíkovou marmeládou, jako po většinu dovolené. 🙂 Jdeme se ještě projít do ulic, k nápisu #I❤️AQABA, a vybrat z bankomatů. Ten první nedával z karet MC. Odhlašujeme se z hotelu a jedeme ještě jednou na pláž. Tentokrát trochu jižněji. Od roku 2019 je tady v hloubce 15 metrů potopené letadlo C130 Hercules, a už od 80. let v hloubce 6 metrů tank M42 Duster. Nedává mi to moc práce je najít. Zastavují nad nimi totiž loďky s výletníky. Jejich potopení účel plní, zarůstají korály a staly se součástí mořského života.
V poledne se začínáme proplétat mezi kamiony z místních ropných rafinérií na sever. Občas navigace ukazuje nájezd na dálnici který neexistuje, občas chybí celá křižovatka, ale z bludiště se dostáváme svižným tempem. Opět retardéry, prudká stoupání a klesání. Pouštní dálnice (Desert Highway) č. 15 je nejvytíženější severojižní dálnice v Jordánsku. Pár kilometrů před Rašidijou (Ar Rashidiyah) tankujeme za 20 JD (835 filsů za litr 90), a pokračujeme do Vádí Ram (Wadi Rum). V návštěvnickém centru by na nás měl ve dvě čekat náš průvodce. Stíháme to s malou rezervičkou, tak si centrum procházíme. Recepční, který nám dává razítko na vytištěný Jordan Pass, se nás ptá kdo je náš průvodce. Hned mu volá. Za minutu je u nás Ahmed, byl už poblíž. Do vesničky ho následujeme za jeho terénním mitsubishi. Necháváme naše auto na záchytném parkovišti a stěhujeme věci do miciny. Ve vsi zastavuje u jednoho z domků a jdeme dovnitř domlouvat program a cenu. Když jsme dospěli ke kompromisu, vyrážíme konečně do Arabské pouště. První zastávka je u nabatejských skalních rytin a velbloudího napajedla. Zrovna se z krátké vyjížďky vrací zájezd Němců, je vtipné pozorovat lehající si velbloudy a poletující turisty na jejich zádech, smějí se hlavně oni sobě navzájem. 😀 Pokračujeme k rytinám v kaňonu Chazali (Wadi Khazali). Tam je petroglyfů daleko více. Celkem dost kreseb a nápisů v aramejštině, písma které Nabatejci používali. V oblasti žili lidé už před 12 tisíci let, rytiny jsou staré přibližně dva tisíce let. Od kaňonu jedeme na rudou dunu a potom už jen na jeden kopeček v poušti na výhled na zapadající slunce. Po chvíli přináší Ahmed beduínský čaj, notně slazený výluh z bylinek. Moc dobrý. Do kempu pak už přijíždíme za šera. My dva dostáváme stan pro pět lidí. Jupí. V těch menších na druhé straně kempu už jsou totiž skupinky ze zájezdů Čechů a Němců. Nevadí. 🙂 V sedm je večeře. Připravuje se na beduínský způsob, v zemi. Pro turisty se z toho dělá hotový obřad. 😀 Jinak se servíruje švédský stůl, kromě toho co vytáhli ze země – pečeného kuřete, brambor, mrkve a maklúby, také hummus, tahina, syrové papriky a rajčata… Pak ještě roznášejí přesladké dezertíčky – baklavu apod.

ujeto 103 km

2. 11. 2021
V půl šesté lezu ze stanu a hned ze dveří fotím skálu naproti za dunou. Obcházím pak blízké okolí. V sedm se podává snídaně. Brzy ráno byl nějaký ruch, Češi evidentně už odjeli, u snídaně jsou jen Němci a pár dvojic dalších individuálních cestovatelů. Nakládám si na talíř kubez (chlebová placka), tabneh (hustý krémový jogurt), chalvu (každý asi zná tu sladkou pochoutku ze sezamových semínek a cukru), vajíčko na tvrdo a sezamové sušenky. Za deset devět s dvěma německými důchodci Martinem a Kuku nasedáme do miciny a frčíme na výlet. Já jako jediný sedím uvnitř, na sedadle spolujezdce, ostatní na lavicích na korbě. Jedeme tři čtvrtě hodiny. Pod jednou skálou zastavujeme a všichni jdeme nahoru. Stoupáme na Džebel Umm Haš (Jebel Umm Hash) až do 1 550 m, překonáváme 110metrové převýšení. Výhled na nejvyšší horu Jordánska Džebel Umm ad-Dámí (Jebel Umm ad-Dami, 1 854 m) přes široké vádí je úžasný. Jsme zase 5 km od saúdských hranic. Po kochačce odpočíváme ve stínu u beduínského čaje s rodinou Francouzů a jejich průvodcem. Pak sestupujeme dolů a pokračujeme do pouště na vyvýšené místo, kde Ahmad připravuje oběd. My čtyři zatím fotíme velbloudy potulující se okolo. Po obědě jen zastavujeme u výhledu na skalní most Burda (Burdah, česky Plášť). Je dost vysoko v masivu, 300m převýšení, výstup prý zabere hodinu a půl. Po chvíli čumákování pokračujeme dál. Vystupujeme na průchod kaňonem Abu Chašaba (Wadi Abu Khashaba) – příjemná půlhodinová procházka mezi skalami, ale nic zajímavého. Pak už přejíždíme pod skalní most Am Furut (Um Frouth), na který se dá vylézt během pěti minut. Bez lidí a front by se to dalo vyběhnout i do minuty. 🙂 67letý Martin to nakonec vylézá čtyřikrát. Vždycky instruuje Kuku co jak vyfotit, vyškrábe se nahoru, a jde to dolů zkontrolovat. 🙂 Na západ slunce jedeme blíž kempu, na skálu pod níž stojí už dvě auta. Jeden z beduínů roznáší všem výborný čaj. Skvělá atmosféra, ticho, nádhera kolem dokola. V kempu u večeře je nás o zájezdy méně, nějaké dvojice a rodina Poláků s dvěmi dcerkami – desetiměsíční a tříletou. Večer je jasno, fotím Mléčnou dráhu.

3. 11. 2021
Vstávám až na budík v 6.30. V půl čtvrté jsem se totiž vzbudil a šel jsem ještě do čtyř fotit hvězdičky. 🙂 Snídaně v obvyklý čas. V osm už sedíme v autě. Já a polská babička s mimčem uvnitř, Naďa, Martin, Kuku a polští rodiče s druhou dcerkou na korbě. Jedeme pomalu. Na parkovišti u auta vystupujeme. Němci se nechávají odvézt do jednoho z místních ubytování. Chtějí jít dnes ještě na trail skrz rokli Macharas (Wadi Makharas) v masivu Džebel Umm Išrín (Jebel Umm Ashreen). Do Wadi Musa chtějí jet až zítra, autobusem, nemají totiž půjčené auto. My tam vyrážíme hned. Ještě si teda prohlížíme ruiny nabatejského chrámu kousek od parkoviště, a vláčky na železniční stanici Vádí Ram. Pak už svištíme na sever, opět po Pouštní dálnici rozpraskané od přetížených kamionů a cisteren. Na křižovatce Ar-Rádžíf odbočujeme na silnici č. 35, na Dálnici Králů (King’s Highway). V Mojžíšově údolí (Wadi Músa) zastavujeme až kousek před infocentrem Petra. Jdu se do krámku se suvenýry zeptat na nějaké levné ubytování. Před prodejnou zrovna zastavil pickup a někdo vystupuje. Prodavač se ptá řidiče. „Jasně, mám hotel, za 22 JD.“ Nakonec to smlouvám za tři noci na 45. Následujeme jeho auto až před hotel. Pěkný čistý pokoj v centru města, wifi, teplá sprcha, lednice, TV (kterou jsme teda za celé čtyři dny ani jednou nezapnuli). Na místě to ještě zkouší za 50, ale jsem neústupný. Spokojení s bydlením a cenou vyrážíme v půl druhé na sever do „Malé Petry“, dát si malý předkrm památek. V rokli al-Barid (Siq Al-Bared) je několik pozůstatků nabatejské kultury. Od parkoviště na vyhlídku je to 700 metrů, jen na konci lehce náročné šplhání po skále. Jinak teď odpoledne příjemná procházka, al-Barid je v překladu studený, vedro tady opravdu není. Nic tak monumentálního jako v Petře se tady nenachází, kromě malého chrámu a Malovanému domu jsou tady jen tesaná schodiště, triklinia a další malé místnosti, ale rokle tak působí útulně a je tady docela klid. Vyhlídka na konci podle mě za tu námahu nestojí. V poledním žáru bych snad té cesty i litoval. 🙂 Naďa se tam ale zdržela, tak po návratu k parkovišti ještě přebíhám 800 metrů k nalezišti Baydha – pozůstatkům osídlení z doby neolitu, 9 tisíc let staré kamenné stavby a různé předměty jsou tady doslova vyhrabávány z písku. Vesnička byla obývána 500 let, pak už nebyla nikdy trvale osídlena. V půl páté se potkávám na parkovišti s Naďou. Cestou zpět k hotelu se zastavujeme na dvou vyhlídkách na západ slunce (už na té první zapomínám fotobrašnu která mi sloužila od roku 2002, naštěstí v ní bylo jen pár postradatelných drobností). Jedeme ještě omrknout vstup do areálu Petry, ať ráno nic nehledáme a neztácíme čas. Parkujeme auto za hotelem. Necháváme klíče recepčnímu, že ho pak přeparkuje na lepší místo. Jdeme do ulic zjistit jak to tady žije. Za rohem si dávám v šavarmárně dvojitý sendvič s hovězím kebabem za 1,60 JD. Žádný Liquor Store tady není. Pivo se dá sehnat jen v některých hotelech, zlatá Akaba…

ujeto 138 km

4. 11. 2021
Ve 4.18 začal muezzin svolávat k modlitbě, pak se mi ještě daří usnout. V pět ale začíná modlitba, tak už vstáváme. Jelikož po příchodu k autu zjišťuju, že tu brašnu jsem nenechal někde v autě, ale včera na té vyhlídce, jedeme nejdříve tam, zkusit štěstí. Není tady. Pamatuju si že jsem ji po vytažení foťáku položil na zídku. Není ani pod zídkou, někdo ji vzal. Nezbývá než se smířit se ztrátou mé věrné přítelkyně a zamáčknout slzu. Parkujeme kousek od vchodu do Petry na jednom z bezplatných parkovišť. V pokladně nám na Jordan Pass dávají razítko, skenují QR kód a vydávají vstupenku se jménem. U vstupu skenují vstupenku a ruční děrovačkou ji označují. Nikde žádné fronty, takle brzy ráno se tady trousí jen pár lidí. Stánkaři teprve otvírají. Do města Petra se jde Mojžíšovým údolím (Wadi Musa) po kterém je město pojmenováno, aby se to nepletlo, říká se mu Sík (Siq) – Rokle. Pradávný tok řeky vedl odsud do místa dnešní Petry, jdeme tedy z mírného kopce. Nejdříve po široké cestě, po necelém kilometru se cesta zůží a zanoří do rokle mezi místy až 150 metrů vysokými skalami. Kolem Obeliskové hrobky a dalších zajímavých stavbiček po dvaceti pěti minutách chůze spatřujeme ikonickou Al Chaznech (Al Khazneh) – Pokladnici, i když je to vlastně hrobka. Půl hodiny se kocháme monumentálností díla vytesaného do pískovce. Pak dáváme rozchod. Každý chceme jít někam jinam, a v jiném tempu. Procházím nejdříve královské hroby na východní straně centra města a stoupám k vyhlídce na pokladnici na Džebel al-Khubtha. I se zastávkama na focení mi to zabralo asi 20 minut k prvnímu výhledu na Pokladnici, pak už je to k samotné čajovně kousíček. Míjím se s dvěma děvčicema z Moravy které už jsem potkal dole u hrobů, no a vlastně už před Pokladnicí. Dávám si čaj a usedám na okraj skály. Kochám se skoro tři čtvrtě hodiny. Ve čtvrt na dvanáct velím k sestupu. Nejvíce mě dole v tzv. Východní stěně zaujala Palácová hrobka ze 2. století, z větší části tesaná do skály, ale vrchní část je dostavěná. Pokračuju k divadlu v řeckém stylu z prvního století, které má celé hlediště vytesané do skály, jako jediné divadlo na světě. Nabatejci ho původně postavili pro tři tisíce diváků, ale Římané ho velkoryse přestavěli tak že pojalo až 8 500 diváků. Dál si procházím kostel z 5. století s pěknými podlahovými mozaikami a Modrý kostel – celkem ruiny, ale mezi nimi nádherné pilíře ze žuly modré barvy a s hlavicemi, balzám na oči když jinak všechno tady okolo je v odstínech světle hnědé až hnědočervené. Kolem Chrámu okřídlených lvů scházím na kolonádu. Obhlížím Palác al-Bint (Qasr al-Bint, Palác Dcery faraona), impozantní stavba z prvního století před naším letopočtem, z pískovcových kvádrů prokládaná dřevěnými trámy. Tady otáčím směr a začínám se vracet. V půl čtvrté už jsem zase před Pokladnicí. Prozkoumávám zákoutí která znám z TV dokumentů, a představuju si kudy a jak lezli nabatejští kameníci tvořit dílo které přečkalo dva tisíce let. Ještě vyrážím na nejbližší vyhlídku kam mě navedli místní „průvodci“. Tak dlouho mi nabízeli že mě tam dovedou, až jsem se tam vydal sám. Batolím se tam až skoro do pěti. Cesta Síkem až před Muzeum, kde už čeká Naďa, mi trvá půl hodiny. Převýšení je na těch dvou kilometrech 50 metrů, nic náročného, ale pořád do kopce. Po zaparkování auta u hotelu hned vyrážím pro večeři. Opět do šavarmárny – nejmenší porci, 200 g hovězího kebabu (grilované libové maso + cibule a rajčata) v kubezu (kulatá chlebová placka) za 4 JD. Ještě k tomu dostávám v kelímku zálivku. Na pokoji toho zvládám do sebe nasoukat sotva polovinu. Zbytek si nechám na zítra. 🙂

ujeto 9 km
ujito 13,5 km, převýšení 812 m

5. 11. 2021
Včera jsem nikde nic nezapomněl, nemusíme nic hledat, a tak jsme krátce po šesté už zase v Síku. Během fotografických orgií potkáváme před Pokladnicí Martina a Kuku. Nakonec z Vádí Ram jeli taxíkem, bus se nějak nekonal. Chudák spořivý Martin, nemáme to srdce se ho zeptat na cenu. 🙂 Dávám si s Naďou zase rozchod, a sraz v šest u Muzea, chce si ho odpoledne projít. Při stoupání na Vysoké obětiště se ale potkáváme a procházíme si ho společně. Obelisky které vlastně nejsou obelisky, ale záměrně zanechané zbytky po těžbě stavebního kamene, už obcházím zase sám. Potkávám ji ještě na rozcestí k vyhlídce na Džebel al-Džilf (Jebel al-Jilf), ale každý jsme si vybrali jinou trasu, já kratší a obtížnější, ona delší a snazší. Nahoře ale docela bloudím, několikrát procházím stejnými cestami, ale nevím kudy dál. Sedám si za skálu do stínu, odpočívám a svačím. Najednou se kousek ode mě mezi skalami zjevili tři chlapíci, tak se jich ptám jestli nejdou z vyhlídky. Jdou. Začínám tedy sestupovat odtud, a docela se daří hledat cestu. (Až cestou zpět si pak všímám že ji lemují kamenní mužíci.) Cesta je ale fakt náročná. Žádná schodiště, občas suťové pole, vysoké skalní stupně, nic pro žabkáře. 🙂 Sklesat z vyhlídky na Džebelu al-Madhbah v tomhle terénu na půl kilometru 60 metrů je docela záhul, a s tím blouděním to bylo dvakrát tolik. Ještě že jsem posvačil máslové sušenky. 🙂 Na vyhlídce nad Pokladnicí si hned kupuju láhev vody a beduínský čaj, a dávám chill out ve stínu. Přicházejí hlavně Jordánci, páry i rodiny se školou povinnými dětmi, ale cizinci žádní. Zase odcházejí, já zůstávám. Nezdá se to, ale podle času pořízení fotek zjišťuju, že jsem tam okouněl přesně hodinu. Krátce před polednem zvedám kotvu a jdu zpět k Obeliskům, a dál kolem Zahradního triklinia přes Motýlí údolí (Wadi al Farasa) k paláci al-Bint. Pověstných 800 schodů ke Klášteru (Ad Deir) začínám stoupat v půl druhé. Za půl hodiny mám hotovo. Sedám do stínu pod fíky, nebo to je jiná dřevina? 🙂 Dojídám máslové sušenky a kochám se 47 metrů širokým a 48 metrů vysokým monumentem z 2. století vytesaným do skalního masivu. Pak procházím ještě okolní vyhlídky, jeskyňky a hrob číslo 468, kde je zaparkovaný oslík. Ve tři čtvrtě na čtyři už jdu po schodech dolů. Se mnou tak činí i několik stánkařů. Postupně zaplachtovávají živobytí a scházejí také do údolí, někteří na oslíkách, někdo na koni. Dole pod schody už to nezvykle žije. Lidi nastupují na pickupy a sváží se domů, velbloudáři a oslíkáři se sdružují, popeláři objíždějí rajón až k Pokladnici. Poklidně se tím směrem courám i já. Loučím se s ní krátce po páté. V Síku už je docela tma, vytahuju čelovku a svítím na cestu hned několika lidem najednou. 🙂 Večeři už mám od včerejška, nikam nemusím. Vegetím na pokoji, odpočívám a plánujeme další cestu.

ujeto 3 km
ujito 19,5 km, převýšení 994 m

6. 11. 2021
Balíme a v půl osmé smažíme dál na sever. Silnice v pohodě, provoz minimální. V devět zastavujeme na vyhlídce ve vesničce Dana. Výhled do údolí super, ale fičí to tady neskutečně. Vádí je široké čtyři kilometry, jeho dnem protéká potok Dana, vše je součástí Biosférické rezervace Dana. Jsou tady v okolí značené traily, ale to si nechám na příště. Někdy na jaro, až tady bude zeleněji. Pokračujeme do města al-Karak na stejnojmenný hrad. Karak je největší hrad v Jordánsku postavený v 12. století křižáky. Dáváme rozchod na hodinu a půl. Vstup na Jordan Pass, tedy zdarma. Potkávám i Itala Fabrizia s ženou, které jsem potkal v poušti v kaňonu Abu Khashaba, už tam zavzpomínal na návštěvu Prahy a pivo. Tady se rozhovor taky stočil k pivu. Je jasno a horko, že prý by si dal Pilsner Urquell… 😉 V půl druhé už fotíme pevnost z křižovatky dole, opouštíme Dálnici králů a po silnici č. 50 sjíždíme k Mrtvému moři, o 1 400 metrů níže. Zastavujeme na našem nocovišti, ale rychle pokračujeme dál. Ze silnice 65/40 před Ammánem odbočujeme na malebnou Silnici Prince Al-Hasana, a svištíme na jihovýchod. Ve čtyři jsme v Madabě. Parkujeme u mešity a jdeme hned do kostela sv. Jiří, kde je na podlaze slavná Madabská mapa – mozaiková mapa okolí Mrtvého moře ze 6. století. V pět zavírají, ale bohatě to na prohlídku stačí. Vstupné se platí 1 JD, v Jordan Passu zahrnuté není. Po čučení na podlahu se jdeme ubytovat k panu Abu Samírovi a rovnou do města na nákupy jak potravin, tak suvenýrů. Jsou tady velké supermarkety i malé krámky, skvělý výběr (a měli jsme nakupovat daleko víc, po zbytek dovolené už taková příležitost nebyla). Po návratu na hotel jdu přeparkovat před vchod. Pan domácí říkal že večer tady bude stát daleko méně aut, měl pravdu.

ujeto 274 km

7. 11. 2021
Snídani jsme si objednali na sedmou. Stěhujeme věci do auta a jdeme se najíst. Skromný švédský stoleček, ale nasytil jsem se slušně. Svištíme na východ. V devět už ošlapujeme okolo pouštního hradu Al-Kharanah (Qasr Kharana) z 8. století. Přejíždíme 16 kilometrů k paláci Amra (Qusair Amra) také z 8. století, který je znám svými freskami odhalených osob, zřejmě tehdy Umajjovci nebrali islám tak ortodoxně. Tuto stavbu, která zřejmě sloužila jen jako lázeňské místo pro panovníka, znovuobjevil v roce 1898 moravský orientalista Alois Musil. Do třetice navštěvujeme ještě pevnost Azrak, postavenou z čediče ve čtvrtém století Římany. V půl dvanácté už pálíme gumy po silnici č. 30 – Azracké dálnici – na severozápad. Mafrakem a Džarašem jsme jen projeli. V půl třetí parkujeme u hradu Ažlún (Ajlun) z 12. století. Nevím čím to je, ale ze všech navštívených hradů a pevností se mi líbí nejvíc. Chodím po něm přes hodinu. Jedeme se zeptat do hotelu pod hradem na ubytování. Mají spoustu volných pokojů, ale ještě ani nezapadlo sluníčko a tady chcípl pes. Rozhodujeme se pro přesun do Džaraše. Přes wifi hotelu si bookujeme ubytování a vyrážíme. Do cíle samozřejmě dorážíme za úplné tmy. Soused si nás všímá a volá majiteli domu. Prý přijede za půl hodiny, soused nám zatím odemyká přízemní apartmán. Pecka, tady zůstaneme i zítřejší noc. Dvě velké oddělené postele, TV, lednice, konvice, pračka, klimatizace, velký sprchový kout…

ujeto 335 km

8. 11. 2021
Sjíždíme jen tři a půl kilometru z kopce na bezplatné parkoviště u vstupu do historického parku v centru města. Procházíme k samotné pokladně kolem bazarem se suvenýry v budově. Šikovně vymyšleno, vyhnout se jim nejde, ale aspoň je to důstojné prostředí. Je tady i bezplatné veřejné WC. Postávající pokladní se nás jen ptá jestli máme Jordan Pass, po naší kladné odpovědi nám ukazuje ať pokračujeme dál. My ale sbíráme razítka, tak se s námi obtěžuje za přepážku, razítka si dáváme sami. Za námi hned přichází průvodce nějaké výpravy a chce spoustu vstupenek, tak si nemusíme vyčítat otravnost. Cizinci mají jinak vstupné 10 dinárů (cca 320 Kč), Jordánci 500 filsů (16 Kč). Po padesáti metrech už přicházíme k Hadriánovu oblouku, postaveném v prvním století na počest návštěvy města tímto římským císařem. Není ještě ani půl deváté, dáváme rozchod, sraz v poledne u auta. Procházím se po tribuně i ploše Hippodromu, 244 metrů dlouhého, pro 15 tisíc diváků. V restauraci u návštěvnického centra si kupuju 1,5l láhev vody, 2 dináry jsou dost, ale žízeň se na cenu neptá. Plechovka piva Petra za 5 dinárů už je moc, tak dobré zase není. Postupně procházím téměř celý areál. Oválné náměstí je svým tvarem světově unikátní, to se musí vidět. V Jižním divadle každou chvíli hrajou dudáci, tak se tam chvíli zdržuju. Baví mě pozorovat údiv návštěvníků když jim průvodce řekne kam se postavit aby jejich hlas zřetelně a jasně slyšelo celé divadlo. Později si to také zkouším. 🙂 U Jižního tetrapylonu potkávám opět dvě Moravské děvčice, chvíli si povídáme a jdu kousek s nimi, ale máme jiné tempo, kousek za Nymfeem mě opouštějí. V poledne se úspěšně setkávám s Naďou, a jdeme se projít po městě. Cílem je supermarket Samaha. Kupujeme ještě nějaké dobrůtky a loudáme se zpátky, prolézáme zapadlé uličky a nakupuju ještě datle u jednoho milého prodavače. Oběma nám dal ochutnat od všech čtyřech druhů datlí co měl. Já už ale předem věděl jaké chci. 😉 Tlačíme nákup do auta a jdeme znovu na prohlídku památek. Mě to táhne zase do Jižního divadla. Zdržuju se také na Oválném náměstí a v Artemidině chrámu, tam se náhodně setkávám s Naďou, k autu se vracíme spolu. Šel bych se navečeřet, nic moc k jídlu už v lednici nemám. Fíkový džem večeřet nechci. 🙂 Na hlavní ulici objevujeme nejdříve oříškárnu/bonbónárnu/datlárnu, tak něco ještě přikupujeme. Kam to dáme?! 🙂 Hned vedle je skromná restaurace. neprozřetelně jsem poslední hotovost utratil za datle, i když se tam dalo platit kartou. Za večeři kartou zaplatit nemůžu. Nabízím českou stokorunu. Je s úctou přijata. Sice si ji spletl s Eurem, a chce mi ještě na tu spoustu peněz vrátit. Vysvětluju, že ta bankovka má cenu cca 3 dinárů. To už mám v sobě obří talíř kořeněné rýže posypané rozinkami a dvě kuřecí křidýlka. V půl sedmé jsme zpět na pokoji a snažíme se všechno nacpat do zavazadel.

ujeto 7 km, nachozeno asi 12 km

9. 11. 2021
Budím se kolem půl šesté. Tlačím do sebe poslední sousta sezamových sušenek a fíkového džemu. Dlouho si ho nedám. 😀 Omývám auto zvenčí, Naďa uklízí uvnitř. V sedm vyrážíme na letiště. Celkem hustý provoz, hlavně v Ammánu jsou fakt husté zácpy, dlouho stojíme nebo jedeme krokem. Díky Alláhovi za automatickou převodovku. Časový polštář máme ale dostatečný, tak se nenervuju. Za městem se provoz na dálnici zase volnější. Vjezd na letiště střeží po zuby ozbrojená armáda. Po mém pozdravu Sabáchol Chajrí (Dobré ráno) příslušník jen odpovídá obligátní jordánské Welcome (Vítejte) a ukazuje ať jedu dál. Auto vracíme v půl deváté. Odbavení bez jakýchkoliv dotazů na covid, starý známý postup: odbavit zavazadlo – pasová kontrola – čekání na odlet…

ujeto 82 km

celkem ujeto 1 331 km

utraceno
můj výběr z bankomatů: 100 + 150 JD/celkem 8475 Kč (použito na veškeré útraty – benzín, potraviny, ubytování, výlety, suvenýry atp.; Naďa vybírala jen 100 + 100 JD a taky jí to stačilo)
půjčovné auta: 382 JD/12 438 Kč, moje polovina 6 219 Kč

moje výdaje před cestou
letenka: 4 191 Kč (vč. příplatku za odbavené zavazadlo 20 kg)
parkovné u letiště: 1 190 Kč
Jordan Pass: 75 JD/2 509 Kč (vízum + vstupné na nejznámější památky – dvoudenní do Petry)