trasa cesty

Šrí Lanka & Dubaj

28.1. – 17. 2. 2016

Ještě loni v Africe jsme se rozhodli, že si přece jen zkusíme udělat čas v zimě. A prošlo nám to. Původně byl plán trochu východněji, ale v půlce prosince jsme nakonec koupili letenky na Šrí Lanku (i názvy některých měst budu psát jen jak se vyslovují, přepis ze sinhálštiny do češtiny je jednodušší a srozumitelnější, než do angličtiny). Žádné velké přípravy se nekonají. Všechno potřebné očkování máme, a věcí moc nepovezeme, tak ani nic moc nenakupujeme. Tentokrát zase tradičně batůžkářská výprava s využíváním prostředků hromadné dopravy. Dva dny před odletem zařizujeme online víza.

28.1.2016
Do Prahy vyrážíme krátce před 13. hodinou. Plynulý provoz až na parkoviště. Ve dvě vstupujeme do Terminálu 1. Terka si dává obalit a odbavit batoh (nacpal jsem tam i svoje oblečení, na Šrí Lance mi pak na to stačil jen malý batůžek). Já mám teda jen fotobatoh a brašnu, obojí si beru na palubu. Při odbavení hned dostáváme poukázky na jídlo v Dubaji, je na nich uvedeno kde je přijímají. Na start jdeme v půl čtvrté.

29.1.2016
V Dubaji přistáváme v 0.15 místního času (+ 3,5h proti našemu zimnímu času) a vezou nás k Terminálu 3B. Jdeme do Ocean Basket, na poukázky nám nabízejí Shrimps & Rice a Fish & Chips + něco k pití. Každý si dáváme jedno. Mezi druhou a šestou pospáváme na lehátkách. Pak se batolíme ke Gate 26. Nechávají nás jít až do letadla, jsme v něm skoro první.

Šrí Lanka

Hladce přistáváme už v jednu po poledni. Před imigračním ještě vyplňujeme příletovou kartu a procházíme kolem obchodů, hlavně pračky, friťáky a televize. Zajímavý sortiment. Zakuklenec dorazil, vybalujeme ho ze zajetí a jdeme vybrat bankomat. U Commercial Bank je fronta asi 6 lidí, u Peoples Bank nikdo (doplnění: hotovost vydal, tak jsme celou dobu chodili už jen k jejich bankomatům). Kurs cca 100 Rs (Srílanská rupie) = 17,70 Kč. Venku na silnici, kam už tuktuky (dále tt) můžou (přímo před příletovou halu nemůžou), bereme jednoho na zastávku busu na 18. kilometru silnice A2 (200 Rs). Za chvíli jede bus do Čiló (Chillaw), tak nastupujeme, 66 Rs s vypsanou jízdenkou. V Čiló u busáčku kupujeme vodu a banány, a jdeme na zastávku kde jezdí busy dál na sever. Nastupujeme do toho co má na sobě napsáno Puttalam. Jeden děda se nás ptá kam jedem. Prý to do Puttalam nejede, tak vystupujeme. Vedlejší bus má napsáno Kalpitiya, ptáme se ještě průvodčího. Nastupujeme, 150 Rs bez potvrzení. Jedeme teda až do Kalpitiya. Po pár krocích nás přesvědčuje tt, že nás odveze. Nabízí Palmyrah. Přesně to jsem chtěl hledat, měl jsem to najité na netu. Vlastní bungalow, pokoj s koupelnou a dvěma teráskama bez námahy smlouváme na 2.000 Rs/noc (cca 360 Kč, rezervační server chtěl 615 Kč). Tt nás ještě veze do restaurace na večeři (425 Rs za 2 hromady rýže, kari a kuřecí stehýnko) a do sámošky. Za celou tu anabázi mu dáváme 200.

30.1.2016
Vydrželi jsme spát až do půl desáté. Snídáme papáju a banány, a jdeme k silnici na bus. Stopujeme úplně plný, který ještě chvíli jede krokem a nabírá další lidi, ale průběžně i vystupujou, tak si časem sedáme. V Puttalam nám na busáku radí kam jít stopnout bus dál. Na Anuradhapuru jezdí jen dálkové busy z Colomba, které na autobusák nezajíždí. Na zastávce nám ukazujou do kterého busu nastoupit. Tlačíme se a stojíme celou cestu. 84 Rs k odbočce k parku Wilpattu. Tuktukář se nabízí, ale je příjemně a chceme se projít. Po chvíli u nás zastavuje týpek s terou a přívesem s listím, no tak jo, tak se teda necháme popovézt. Odbočka k Thimbiriwewa Eco Resortu je jasně označená, od silnice jdeme asi 50 metrů. V domečku jsou dvě jednotky, ale zařízená jen jedna – dvoulůžko, klimatizace, stylová koupelna, na terase k dispozici barel vody. Pan Chamal a paní Champa se o nás pěkně starají, hlavně paní pořád kouká jestli něco nepotřebujeme, čaj, káva a koktejly z čerstvého ovoce jsou v ceně ubytování a stačí si říct. Objednáváme si na zítřejší ráno safari a na 19.h večeři, a jdeme se projít. U krajnice někdo suší kokos, ochutnáváme. 😉 Nejdříve k jezeru, kde vyplašíme hejno zoborožců. Na větvích u hladiny posedávají kormoráni, vlhy, čápi, volavky, létají motýli. Před večeří si s Chamalem povídáme. Kromě spousty věcí se dozvídáme, že v boji s Tamilskými tygry jim nejvíce pomáhali Rusko, Čína a Československo (na Czech Republic se málokdo chytal, říkali jsme hned také Czechoslowakia, hlavně starším, a to si jich spousta vybavila naši pomoc proti LTTE a darování zbraní). K večeři výborné kuřecí kari, zeleninový salát a trs banánů. Večer kolem terasy prošla vodní želva a leguán, do půlnoci fotím můry.

31.1.2016
V 5.15 budíček. Venku už voní káva. Paní Champa si nenechala vysvětlit, že kvůli nám v pět vstávat nemusí, že nám k snídani opravdu stačí voda a banány. :) Chvíli po půl šesté přijíždí safari autem náš řidič a průvodce Jagda, sympatický kluk. Na bráně parku čekáme do šesti než otevřou. Platíme za oba 5.953 Rs, a pokračujeme dál. No, moc štěstí nemáme. Potkáváme několik krokodýlů, sambarů, hodně pávů a volavek, ale slona žádného, a leoparda jen jednoho odpočívajícího ve křoví. Po návratu dobalujeme, a jdeme k hlavní silnici pěšky. Během dvou minut jede bus. Průvodčí si říká o stovku za oba, doklad žádný. Vystupujeme u Nového autobusáku, a za 150 nám tt pomáhá najít ubytko. Líbilo se nám až za městem za 2000 v M.R.Tourist Hotel. Tt nás bere ještě k památkám, necháváme se vysadit u stúpy Sandahiru Seya a dáváme mu 200. Tahle stúpa ale není žádná památka. Buduje se od roku 2010 na počest poražení LTT. Měla by mít obvod 244 metrů a výšku 85 metrů. Právě tady asi 20 lidí vytvořilo řetěz, a podávají si cihly zdola až nahoru. Cihel by mělo být použito celkem přes 30 milionů. Pomoc je to evidentně jen symbolická, hlavně s duchovním významem. S nanukem za 90 rupek jdeme pěšky kolem areálu Mahávihára k dagobě Džétavanáráma. S hlídačem domlouvám čumendu zdarma. Příjemnou procházku zakončujeme za vlakovým nádražím na autobusové zastávce. Za 10 Rs se vezeme na Nový busák. Vybíráme bankomat a do sámošky. Pivko ve Wine Store až o 100 metrů dál, za 210. Bereme na hotel tt za 150. Jídelák se cenami 250 – 350 jen hemží, prý nám řeknou až to bude připravené. Dáváme si pivko na terásce, procházíme zahradu a stíháme i sprchu. V půl osmé na nás klepou, že je to na stole.

1.2.2016
V půl osmé jsme budík zamáčkli a spali do devíti. :) V plné polní pěšky na sever. Je oblačno a příjemná kombinace teploty a vlhkosti. Jde se pěkně. Mezi rýžovými poli a přes Vesagiríju, která mi připomíná Drábské světničky v Českém ráji, jdeme k dagobě Mirisavetija. Přišli jsme tak nějak zezadu. Hlídající voják, asi 50letý pan Džajavíra, po nás žádné vstupné nechtěl, a hned se s námi začal kamarádit a chtěl vyfotit. Prý mu fotku musím poslat, co největší. Pečlivě mi píše poštovní adresu (zvlášť si dává záležet na čitelnosti názvu země, kdybych asi nevěděl že jsme na Srí Lance :) ), ale nakonec ho přesvědčuju, že email bude lepší, tak ho shání u kolegy. Za 200 si bereme tt na busák. Ptá se kam jedeme a přiváží nás přímo k autobusu. Za 10 minut (11.50) odjíždí. Zabíráme sedačky a jdu přes ulici pro vodu. Vracím se a nastupuju, bus je úplně prázdný, …Matrix? 😉 Stejně barevný bus na úplně stejném místě, ale už další spoj. Náš už objíží busák a nabírá lidi. Průvodčí i Terka na mě mávají. Silnice 12 je v pohodě, provoz taky, žádné předjíždění ani troubení. Ve třičtvrtě na tři už jedeme z Trinkomalé do Nilaveli (40 Rs). Tt nás pak veze k jednomu zahradnímu domku se zatuchlými pokojíky a společnými sociálkami za 1500. S díky odmítáme. Velký třípatrový hotel o kousek blíž pláži, který vede lehce připitomnělá ženská s ještě horší matkou, se nám líbí mnohem víc. Prostorné pokoje, klimatizace, výhled z terasy na oceán. Žůžo labůžo za 3.000. Jdeme k vodě. Na plavání to teda není. V Sea View Hotelu se ptám jak to je s plavbami na pozorování velryb a šnorchlováním na Holubím ostrově. Odpověď je podle očekávání: Nejezdí se, moře je příliš rozbouřené. Večer se na to samé ptám u nás. Ženské někam volají, chlapík mi tvrdí, že šnorchlování na ostrově není problém, že nás ráno v 8.30 vyzvedne. Tak to jsem zvědavý.

2.2.2016
Papája a banány na terase, o slupky se perou krkavci. Až odsud je vidět jak je moře rozvášněné. Ani ve třičtvrtě na 9 nikde nikdo, tedy žádné překvapení. Cvičně bereme ručník a jdeme na pláž. Jen sedíme a čučíme na vlny. Neomylně poznáváme blížící se slovanské tváře. Ty se k nám také hlásí. Tři kluci tak něco mezi 30 a 40. Taky chtějí šnorchlovat. Najednou kolem nás po pláži jede auto a vykládají do lodě potápěčské vybavení. Prý ať jedeme do přístavu, že pojede na ostrov loď. Jedeme do přístavu. Tak dnes ne, až zítra, že se moře uklidní. Kluci tady do zítřka počkají, mně je tahle hra na zdržování turistů jasná hned. Jedeme se sbalit a hned na bus. Akorát přestupujeme z tt do autobusu. Za 40 do Trinkomalé. TT se nám na busáku nabízí za 200. Tak jo, ale když zjišťuju že nás veze na sever směrem k Uppaveli, tak ho zastavuju, že na sever jsme nechtěli. Cestou zpět dostává pokutu za rychlost (max je 40 km/h) a směruju ho k městské pláži. Veze nás do NJoy Inn. Pokoj s klimou za 2500, ani nesmlouváme. Vyrážíme po pláži na sever a do centra na oběd. Terka za 250 r&c, já za 350 hromadu hovězího birjani. Couráme se zpět. V hale si vaříme erární čaj a odpočíváme na gaučích. Na lednici byl stoh časopisů, i dva týdny staré české noviny s přílohou. Přijíždí další host, starší šedivý pán jen s malým batůžkem. Po ubytování si jde hned pokecat. Je z Irska, a je zklamaný, že na internetu hotel vypadal lépe, že tady nejsou moskytiéry, atd. Kolem čtvrté jdeme přes pláž do pevnosti. Klídek a žádné troubení. Vojáci mastí volejbal, a docela jim to jde, jejich smeč by mi zlomila ruku. :) Nahoře před kovilem Kandasamy na nás haleká dědoušek, že prý „sukni pro madam, žádné peníze“. Terka si teda váže přes kraťasy sarong a jdeme nejdříve na skálu Swami – 130 metrů vysoký útes, který byl vyhlášen nejlepším místem k pozorování plejtváků obrovských na světě. Překvapivě zrovna žádný okolo neplave. 😉 Všude tady jsou na zábradlích a větvích zavěšené symbolické malé dřevěné kolébky od žen, které by rády otěhotněly. V kovilu je totiž posvátný lingam Svajambu. Zpět k hotelu už přicházíme za tmy. Za hotelem je restaurace New Trinco, tak si tam cpeme břicha.

3.2.2016
Snídáme zase hotelový cejlonský čaj a nějaké pečivo co jsme si včera koupili. Balíme a jdeme se podívat ještě na pláž, vítají nás vítr a vlny. V deset vyrážíme z hotelu na busák. Před ním potkáváme kluky z Nilaveli, už to čekání také vzdali a v půl jedné jedou do Anuradhapury, jdou na oběd. My na busáku zjišťujeme, že nám to jede za hodinu, v 11.45. Dáváme batohy do prázdného busu a obcházíme nádražní obchody. Šel bych taky na oběd, ale Terka nemá chuť. Najednou si všímáme, že náš bus s batohy odjíždí. Přebíháme autobusák a naskakujeme. Tak to byla klika, že jsme nebyli zalezlí někde u oběda… Do Habarana přijíždíme (za 110 Rs) krátce po jedné. Bereme tt, nabízí zdarma odvoz k ubytování. (První slušný tt který za cestu nic nechce a stačí mu provize z ubytování) Sky View Rest je fajn, na kopečku s výhledem z terasy, za 2500 bereme. Hned dohadujeme safari v Hurulu Eco Parku a jdeme do města na oběd. Ve 14.30 přijíždí safari auto. Na vstupu do parku platíme 2x 1392 Rs a v koloně 4 aut jedeme do parku. Auta se poctivě v pořadí střídají. Nejdříve vidíme zblízka 2 slony, pak asi pět a nakonec při západu slunce asi desetičlené stádo. Mezitím nějaké pávy, vlhy a holuby. Zpátky jsme v půl sedmé, platíme řidiči dohodnuté 3000 (za oba). Majitel nabízí večeři, tak si ji objednáváme na osmou, a jdeme do jdeme do obchodů pro ovoce ke snídani, pivo a mangový arak.

4.2.2016
V půl desáté máváme na bus do Polonaruvy (62 Rs), je poloprázdný. Za cca hodinu nás vysazují ve Starém městě. Jdeme jen pár desítek metrů. První hostel má plno. Druhý, Manel gh, má volno a pěkné pokoje, vybíráme si ten ve druhém patře s výhledem na rýžová pole. Nadhodil 3500 a zeptal se kolik nocí tady budeme, tak za dvě noci prý 4000. Hm, proč ne. :) V poledne si půjčujeme za 300 kola, a jedeme nejdřív na oběd (120 – 180 za r&c). Po hrázi nádrže jedeme po nějakých památkách a dál na jih. Cestou zpět nás u Nového města zaujala prodejna fresh džusů. Uvnitř babička s dětma. Sehnali sousedku mluvící trochu anglicky. Do papájového džusu nám dává vanilkovou zmrzlinu. Vymlaskli jsme to a ještě chvíli sedíme venku ve stínu. Vracíme se zase po hrázi. Procházíme si volně přístupný areál s královskými lázněmi a palácem Niššanky Mally. Při západu slunce jedeme ještě po Silnici Prvního kanálu až k budhistickému chrámu s nějakým obřadem. Cestou spousta lidí koupajících/myjících se v kanálu, ledňáčci, varani…

5.2.2016
Budíme se už kolem sedmé. Bereme kola a jedeme na snídani. Hoppery nedělají, dáváme si teda jen kokosové a vaječné placky. Do muzea pro vstupenky (3500). U vjezdu do areálu je poctivě kontrolují. Začánáme u skupiny památek kolem Královského paláce. Postupně jedeme na sever. Až na všechny dévalé procházíme všechno. Ve tři už jsme zpět ve městě na oběd, na chvíli oddech na pokoji. Na patře nám přibyl soused. Opět starší šedivý pán, Německý důchodce žijící v Itálii, si na 4 týdny odskočil na Srí Lanku z dvouměsíční cesty po Indii. Jo, ti němečtí důchodci… V půl čtvrté jedeme zpět do Čtyřúhelníku. Je méně lidí a dokonce se trochu zatáhlo, líp se fotí. Vybil jsem baterky u obou zrcadlovek, ale zůstáváme až skoro do tmy. Dáváme domů kola, a pěšky se vracíme na večeři.

6.2.2016
V 10 už jedeme z Kadurawely do Mahyangany (112 Rs). Město nic moc. Anglicky nikdo nemluví. Vodopád Rathna Ella nikdo nezná. Ve čtvrt na pět frčíme dál do města Badulla za 118. Procházíme městem až skoro k vlakovému nádraží. Weligama Guest Inn je první ubytování které vidíme. Připadám si jak Jeníček s Mařenkou, ještě že jim svítila reklama. :) Za 3000 máme pěkný pokojík i s TV. V hotelové restauraci 200 za r&c a 350 za pivo.

7.2.2016
Hned po ránu navštěvujeme viháru Mutijagana. Po celém areálu jsou skupiny dětí rozdělených na třídy podle věku, a odděleně kluci a holky. Vzhledem k tomu že je neděle, asi nějaká buddhistická výuka. V džusárně s pekárnou The Nature se zastavujeme na druhou snídani. Vede to staší pán s manželkou, obsluhuje syn kolem 25 šilhající na jedno oko. Jsou moc milí a ochotní. Vracíme se na hotel a v plné polní jdeme pěšky na vlakové nádraží, je to kousek. Přes řeku se staví nový most, v ulicích jsou kolony, je mnohem rychlejší jít pěšky. V 11.00 jedeme třetí třídou za 20 rupek do Ella. Jízdenky jsou stejně velké kartonové kartičky 30×57 mm jako kdysi u nás, akorát je štípnou při příchodu na nástupiště, a při odchodu z nádraží se odevzdávají. V Ella se kutálíme z kopce až do Rawana Holiday Resortu. Ukazují nám pokoj za 2000, bereme a jdeme na jídlo do Curd Shop. Nepochopili jsme se, a přinášejí mi dva roti, jeden rajčatový a jeden sýrovorajčatový, druhý mi balí s sebou. Vodopád Rawanna Ella (bus za 20 Rs) dobrý, ale úžas se nedostavuje. :) Počumujeme po stáncích a za 25 rupek jedeme zpátky. Vystupujeme až za nádražím, a jdeme po trati směrem na Haputale. Je to sice zakázané, ale po kolejích tady chodí spousta lidí, nejen turisté, hlavně místní. Žádné čajovníkové plantáže tady nejsou, jen zeleninové farmy. Procházíme kolem jedné zastávky a jdeme dál. Blíží se doba kdy by v protisměru měl jet vlak. Bylo by fajn dojít na další zastávku a vrátit se jím do Elly, už jdeme docela dlouho. Slyším houkat vlak, přidáváme do kroku. Za zatáčkou vidíme vlak vyjíždět už ze stanice. Když projíždí kolem nás, tak na něj z části z legrace, z části ze zoufalství, mávám jako na autobus. Ale opravdu začíná zpomalovat. Stopnul jsem nám vlak. Mimo nástupiště a ještě v skloněné zatáčce se dveře otvírají špatně, ale povedlo se, jsme uvnitř a vezeme se. V Ella pro jistotu odcházíme z nádraží zadem, ne přes nástupiště. Neměli bysme co odevzdat. Ještě na kolejích mě školačka požádala o tužku. Dávám jí poslední modrou propisku, pěknou, kovovou, hned ji pyšně ukazuje mamince. Odteď je deník psaný černou propiskou. 😉 V pěkné restauraci si dáváme oslavná pivka a véču.

8.2.2016
Na snídani do Curd Shopu na výborný hopper s medem a kokosem. V půl desáté chytáme vlak do Talawakele. Podle mapy 1:500.000 by někde poblíž měly být dva vodopády, tak to zkusíme. Čajovníkové plantáže začínají až před Diyatalawa, pak už jsou ale pořád. Koching furt. V Talawakele vycházíme od nádraží po schodeh na silnici, a hned vidíme hotel – View Rest. V přízemí je velká restaurace, v prvním patře nabízejí pokoj za 2500. Obědváme tady, pak se recepčního ptám jak nejlépe k vodopádům. „Tady před hotelem si zastavte bus, je to asi 5 kilometrů.“ Tak jo, za 15 rupek nás bus bere k vodopádu St. Claire, u silnice je vyhlídka. Popocházíme k čajové továrně St. Claire, vůně zpracovávaného čaje se pěkně táhne. Máváme na bus a popojíždíme k vyhlídce na vodopád Devon. Na druhé straně silnice je okázalý zámeček čajové firmy s prodejnou. Dáváme si konvičku toho nejkvalitnějšího černého čaje za 200. Zpátky do města jedeme se západem slunce (20 Rs). K večeři kottu s mořskou rybou (300 Rs) v hotelu.

9.2.2016
Popojíždíme busem do obce Lindula, pak dál do kopců, až přicházíme k plantáži Bearwell. Procházíme kolem budov mezi česáče. Všichni na nás mávají a chtějí se fotit. Dva chlapíci se nás ujali a vodí nás po plantážích. Nachomýtáváme se k vážení žoků a ke svačinové přestávce. Celé dopoledne nikdo nenatáhl ruku, ani jsme neslyšeli slovo „money“. V půl jedenácté se vracíme k silnici a do hotelu. V 11.42 by měl jet vlak, oběd si necháváme dát do plastových krabiček a jdeme na zastávku. Ještě že nás recepční skoro vyhnal, zpoždění bylo jen 10 minut. Přesně ve dvě jsme v Ohiya. Tt nás zkouší ubytovat v Safari Hill, ale mají obsazeno. Vracíme se kousek od nádraží do bezejmenné ubytovny, že by Ohiya Resort? Za 3000 solidní pokoj s TV, ale bez restaurace. Na čtvrtou teda jdeme na vlak. Koupili jsme lístky až do Ella, ale vlak přijíždí s 50minutovým zpožděním. Vystupujeme teda už v Haputale. Procházíme pár ulic, nakupujeme ovoce, ochutnáváme woodapple a v restauraci u autobusáčku kupujeme jídlo do krabičky, a dáváme několik hrnečků čaje (jeden za 10 rupií). V 20.10 má jet vlak, ale má přes 20 minut zpoždění.

10.2.2016
V šest už venku čeká tt a veze nás nahoru na Hortonovy planiny. Vstpné do parku platíme cca 3.000. Odvoz zpět domlouváme mezi 12. a 13. hod. Ještě probíhá kontrola zavazadel. Plastové sáčky mění za recyklovatelné papírové, z PET lahví jen strhávají fólie, chápu tu snahu udělat pro ochranu životního prostředí aspoň něco… Po stezce jdeme nejdříve k Malému, pak i k Velkému konci světa. Vyhlídky z 800 – 900metrových srázů. Zpět kolem Bakerova vodopádu. Docela pěkný, vyhlídka je blízko němu. Zjišťuju, že klidně udržím v ruce čas 1/4 vteřiny. :) V restauraci u parkoviště si dáváme ještě čaj, kávičku a já můj oblíbený wattalappam (puding z kokosového mléka, vajec, kardamomu a palmového sirupu; kelímek za 50 rupek). V půl jedné na nás na parkovišti už čeká tt. Původně nás chtěl vyzvednout v 10, ale to jsem mu rozmluvil. Na pokoji teda usuzuju, že bude asi nejlepší zvednout kotvy. Jízdenky kupujeme za příjezdu vlaku do stanice. V Haputale přecházíme na autobusák. Od včerejška víme že je to kousek. Průvodčí právě odjíždějícího busu nám naznačuje ať nastoupíme, že do Wellawaya jedou. Cesta je docela zdlouhavá, silnice nic moc, ale sedíme, a lidi víc vystupujou než nastupujou. Na konečné už jsme v busu skoro sami. Průvodčí se ptá kam pokračujeme. Řidič naléhavě troubí a gestikuluje na bus do už odjíždějícího busu do Kataragamy, ať počká. Přebíháme silnici a už zase sedíme. Chtěli jsme jen do Tissy, ale tohle bude určitě lepší. Mám v živé paměti vyprávění pánů Hanzelky a Zikmunda o největším místním hinduistickém festivalu. Kousek od busáku smlouváme homestay ve velkém pokoji s klimatizací a koupelnou za 3000, a valíme hned ven. Před barákem nás zastavuje terénní auto, jestli nechceme jet na safari. Chceme, tak zítra ráno v šest tady, za 4 hodiny 4 tisíce za oba. OK.

11.2.2016
Čekáme a nikdo nejede. Když už jsme se rozhodli jít do města sehnat někoho jiného, potkáváme povědomé auto (béžové sklápěcí autosedačky v safari autě tady každý nemá). Hopsáme 18 km po výmolech do NP Yala. V parku už jsou cesty lepší. Leopardy nevidíme vůbec, pár slonů z dálky, ale jinak spousty jiných zvířat, takže nakonec spokojenost. V jednu už dáváme ve městě oběd, obří hromada „rice & egg full“ za 280 nám dává zabrat. Poflakujeme se ještě v areálu za řekou Menik, až k dagobě Kirivehara zasvěcené Buddhovi. V řece pak pozorujeme koupání a mytí slonů (drhnou je slupkami kokosových ořechů), několik desítek metrů po proudu se koupou děti a pere se prádlo… V 15.39 nastupujeme do prázdného busu, za námi ještě asi pět lidí, a vyrážíme do Rekawy. Venkovní teploměr ukazuje 41°C (tady bylo největší vedro za celou cestu), během jízdy klesá na 36. Za 107 Rs se vezeme do Netolpitiya. Na zastávce hned bereme tt a necháváme se zavézt 4 km na pláž. Ubytování v Singing Bird nehýří luxusem, ale je to asi 60 metrů od pláže. Dvoulůžková chatka za 2500, třílůžková za 3500. Navrhuji majiteli že vezmeme tu větší za cenu té menší, a on souhlasí. Jojo, za zeptání člověk nic nedá. 😉 Jdeme ještě kousek zpátky koupit vodu, a chvíli po návratu už nás volají k večeři – rýžové nudle s krevetami a omáčkou. Po osmé jdeme do nedalekého centra zaplatit 1500 a s několika desítkami lidí čekáme až stráže ohlásí želvu. Jde po pláži asi půl kilometru. Svítilny s bílým světlem se používat nesmí, želvy by to odradilo od lezení na břeh a vejce by nenakladly. Ke karetě zelené, která už vyhrabala díru a klade vejce se chodí po skupinkách 8-10 lidí. Strážci svítí červeným světlem. Pak pozorujeme zahrabávání vajec, a nakonec i návrat želvy do oceánu. Docela davovka a atrakce, ale působivá. Na pokoji jsme až po půlnoci.

12.2.2016
V sedm už chodím po pláži, pozoruju zemní kraby a objevuju varana podhrabávajícího se pod ochranné pletivo na želví vejce. Odháním ho a díru zahrabávám. No, je to příroda, ale po včerejším zážitku jsem cítil, že musím zasáhnout. 😉 Vracím se a v půl deváté snídáme hoppery. Zevlujeme, a v jedenáct si objednáváme tt na zastávku. Majitel nám ještě radí ať jedeme do Tangalle, a tam přestoupíme na bus směr Colombo, že je to lepší než přestupovat v Matara. V Mirissa jdeme do západní klidnější části a kotvíme v Calidan gh za 9 tisíc na tři noci. Hned jdeme na oběd do plážové restaurace, a přes celou pláž až do východní části za poloostrůvek. Je tady méně lidí a hlavně je blíž do hloubky. Jít 20 metrů a mít vodu pořád ke kolenům není moc dobré na plavání. :)

13.2.2016
Tradiční snídaňová kilová papája tentokrát na balkoně, dáváme i celý ananas. Cestou na pláž nás to vcuclo do klimatizované kavárny. Kapučíno a borůvkový tvaroháč stály jako tři obědy, a nedalo se odolat. Vychutnávám si ty dobroty, a dopisuju deník za posledních pět dní. Ve obchodě ovoce&zelenina kupujeme kornout pražených arašídů. Dostáváme jich ještě hrst navíc a na cestu červený banán. Plaveme až do půl dvanácté, pak kotvíme v nejbližší plážové restauraci. Nejdříve na dvě piva, pak i na něco s mořskými potvorami. Definitivně doháním rest s deníkem, a v půl třetí už nás to táhne zase do vody.

14.2.2016
Mocné vábení Arabiky nás budí už v šest. Na balkoně ananas a kokos, a v půl osmé už cucáme kapučíno a zakusujeme čokoládovo pomerančový dortík. Opět pro arašídy, jako bonus tentokrát maracuja. Po jednom zaplavání jdeme omrknout poloostrůvek Parrot Rock, dokud se na něj dá dojít „suchou nohou“. Na oběd zase do Surf Shack a cestou domů k dědouškovi pro Pani Cadju (kešu zmrzlina se sirupem z palmového cukru).

15.2.2016
Poslední balkonová snídaně: mango, papája a zbytek kokosového ořechu. Balíme. V půl jedenácté platíme a jdeme na bus. Prší. Na ulici u nás zastavuje tt. „Kam jdete? Na autobus. Nastupte, vezmu vás zadarmo.“ Taková nabídka se v dešti neodmítá. 😉 Na zastávce stojíme asi 2 minuty a už jede bus do Matara. Zkusíme nějaký dálniční rychlobus, nechceme se půl dne kodrcat po pobřeží. Na busáku v Matara hned zaměřujeme pěkný bus s nápisem Colombo. Průvodčí nám potvrzuje že pojedeme po expressway, za 500, a dává nám batohy dolů do zavazadláku. Čekáme než se obsadí i poslední sedadlo. Netrvá to dlouho a prokousáváme se městem k dálnici. Poklidná jízda mě za chvíli ukolébala. Prospávám asi 50 kilometrů. Colombem se proplétáme přes hodinu, řidič si dokonce odskočil nakoupit do sámošky. Přijíždíme až na busák Bastian. Přebíháme silnici na Ústřední autobusák, a poptáváme se na autobus směr Negombo. Stojí tady i přímé autobusy na letiště, ale tam ještě nepotřebujeme. Zabíráme poslední volná místa na sezení a jedeme do Kalpitiya na 18. kilometr, před křižovatku na letiště. U silnice hned objevujeme Selahn Inn Hotel. Trošku omšelé pokoje za 1500, ale na to poslední přespání to ujde. Večeři jdeme sehnat k hlavní silnici. V solidní nonstop restauraci hromada rýže s vejcem za 160, ale chilli nešetřili, je to nejpálivější jídlo za celou dobu. Zajíst to musíme jogurtíkem a wattalappamem.

16.2.2016
Na ulici k nám hned přijíždí tt. Na letiště prý za 300. Sportovně mu navrhuju 150. Za 200 nás tam teda bere. Odbavení v pohodě, jen ta dlouhá fronta u přepážek Emirates. Duty free zóna už vypadá podstatně lépe než příletová hala. Obchůdky na úrovni, utrácíme poslední stovky rupií, ale všechno je znatelně dražší. Obchodů s čajem tady má několik firem, bylo by z čeho vybírat kdybysme už neměli nakoupeno. V obchodě s batikami nám hned do oka padla kresba měsíčního kamene, tak ji za nekřesťanských 1500 rupek kupujeme.

SAE, Dubaj

Přistáváme kolem jedné. Vyzvedáváme Terky batoh, vybíráme bankomat, a koumáme kam a jak jet do města. Našli jsme leták na nějaký hotel za 410 dirhamů, na informacích nám radí jet metrem na stanici Al Fahidi. Za 16 dirhamů teda kupujeme jízdenky. 〈Dubaj má plně automatický systém metra, aktuálně nejdelší na světě (75 km), a asi jí to prvenství dlouho zůstane, protože už se staví další dvě trasy, a metro bude mít celkem 318 km. Každá souprava má 3 třídy: luxusní Gold (asi jen pro bohaté Emirátčany, jen půl vagónu na začátku a konci soupravy), dětsko-dámskou Violet (cca půl vagónu mezi Gold a Silver), a ekonomickou Silver. Nástupiště jsou samozřejmě uzavřená, automatické dveře se otevírají až po příjezdu soupravy.〉 Po vystoupení z metra netušíme kam jít. Ha, nějaký hotel. Jdeme se zeptat na recepci na cenu. Jen 210 dirhamů? Ani nás nezajímá jak vypadají pokoje, a jdeme se ubytovat. Koberec je trochu flekatý, ale jinak čisto, TV, lednička, centrální klimatizace… U vstupu do metra je samoobsluha. Nakupujeme pár akčních balení čokodatlí, a vezeme se metrem k Burj Chalífa. Od stanice vede asi 800metrový nadzemní tubus s pohyblivými chodníky do obchoďáku Dubaj Mall. Věž je úchvatná. Všude okolo se staví. Než projdeme obchoďákem ven, už slunce zapadá. Na půl sedmou se dereme mezi davy na výhled na hrající/tančící fontánu. Pak ji vidíme ještě dvakrát, pokaždé jiná skladba. Mezi tím drobné nakupovačky v obchoďáku. Po půl osmé jdeme do velkého supermarketu pro další dobroty. U lahůdkového pultu mě zaujaly čtvrtky kuřete se šťouchanými brambory. Na pokoji si to pak s rozkoší šťouchám do krku. :)

17.2.2016
Metro jezdí od šesti, tak jedeme jednou z prvních souprav až na Terminál 3. Při odbavení se pracovník chlubí že v dubnu letí do Prahy na dovolenou. Myslel si, že v tu dobu u nás už bývá léto, chudák. Snad nebude mrznout…

fotogalerie